Zouvám a přezouvám domácí i návštěvy. Při představě, jak po každé nevyzuté návštěvě klečím s rejžákem a drbu koberce, je mi zle. Proto bez milosti vyhodím  každého, kdo si bagančata v chodbě nevyzuje. Jednou, to byly děti opravdu malé, jsem si pěkně naběhla. Ráno mi manžel oznámil, že přijde z práce dřív, protože se u nás po poledni zastaví jeho šéf. ŠÉF??? Nastala mela. Vygruntovala jsem celý byt, všechno muselo být v pořádku a nikde ani smítko.

O šéfovi bylo všude známo, že je to pedant a neodpustí žádnou chybu. A taky jsem se chtěla vytáhnout... 

Uklízecí zápolení připomínalo desinfekční maratón, na sporáku syčela voda  na domácí knedlíky a v kastrolu se tetelili ptáčci-španěláčci. Naše dvojčata až těsně před obědem dostala gala oblečky a v jídelních sesličkách oba vypadali jako andílci. Ovšem  jen do té doby, než jim začala být dlouhá chvíle a oni se začali hlasitým vřískotem  a mlácením lžiček do stolečků dožadovat svého papůůů.

Knedlíky potřebovaly ještě nějakou tu minutku k dokonalosti, když v tom se ozval u dveří zvonek.

V poklusu jsem loktem otevřela dveře a v domnění, že je  to manžel, houkla přes rameno: "Vyzout a uklidit boty! Já to po tobě, ty dobytku, uklízet nebudu."

Kmitala jsem po kuchyni za vydatného řevu hladových ratolestí, když mi padl pohled na postavu stojící ve dveřích.

Vau.... Nebyl to manžel, ale starší  elegantní pán v obleku. "Mladá paní, jmenuji se Dvořák a mám zde počkat  na  vašeho pana manžela."

Polilo mě horko a honem mě nic vtipného nenapadlo. V obličeji rudá jako rajče jsem se omlouvala. Pan Dvořák jen mávl rukou a doporučil mi nakrmit dítka, než zboří barák. Jako správná paní domu jsem nabídla oběd i hostu, a ten se slovy, že domácím ptáčkům neodolá, pozvání ke stolu přijal. 

Já byla tak vystresovaná ze šéfa i řvoucích dětí, že jsem asi úplně vypnula mozek a dělala vše automaticky. Až po nějaké době mi přišlo divné, proč šéf tak  vytřeštěně zírá do talíře a nejí. Já v první chvíli vůbec nic závadného na jeho porci nenašla. Ale hned v té druhé chvíli, kdy mi zřejmě opět myšlení naskočilo, bych byla nejradši na druhém konci světa.

Zmohla jsem se jenom na to stát a tupě zírat na stůl před šéfa.

Před sebou měl rozprostřené gumové omyvatelné prostírání s kačenkou, na  něm místo příboru lžíci a na talíři dokonale pokrájené knedlíky i maso, a to celé rozhňahňané v omáčce. Přesně jako děti ve svých stoličkách.

Když mi stud dovolil zvednout oči k panu "Nejvyššímu", byl v obličeji rudý jako rak od zadržovaného  smíchu. Nakonec se tak rozchechtal, až mu tekly slzy.

Když jsem se mu sápala po talíři, abych vše napravila a dala mu novou porci oběda, odmítl. Tou polévkovou  lžící tu "šlichtu" snědl a ještě zdvořile poděkoval.  

Když přišel manžel z práce, šéf neřekl o tom, co prožil, ani slovo.

A já mu to  vyprávěla, až když návštěva odešla. Seděl u stolu a přemýšlel s hlavou v dlaních, jaký asi bude mít na výpovědi uvedený důvod. Já už viděla  miláčka ve frontě na pracovním úřadě a mě s dětmi žebrající u kostela.