 Přeju dobrý den všem. Třeba tu od vás získám nějakou radu, jak se poprat se svým problémem ... Jsem už šest let rozvedená. S mým exmanželem máme dvě dospělé dcery, které už mají svůj život, postavili jsme dům a vybudovali zahradu. Stálo to hodně peněz, málo času, sebralo to hodně let. Ale pak se na obzoru objevila jeho milenka, pak rozvod, a posléze jsem měla prázdné hnízdo... Tak jsem to vzdala a odstěhovala se. Vzala jsem si jen knihovnu – on knihy nerad, a svého jorkšírka.
Bydlela jsem pak u rodičů. Dokonce se
ještě i pro mne, v té době 53 letou, našel muž, se kterým se starám o
druhý dům, okopávám druhou zahradu a žiji druhý život.
Teď je mi 59, ale nějak pořád
jsem si nezvykla, že jsem rozvedená. S přítelem jsme se totiž nevzali, i když
bych v tom viděla řešení svého problému, ale on po tom
netouží. Všechno je tak nějak „druhé“. Nevím, kde se stala chyba. Jsem si
velice dobře vědoma toho, že bydlím v jeho domě (protože mi hned na
začátku řekl, že po drsném rozvodu a těžké ztrátě majetku se nehodlá dohadovat
ještě i o tenhle dům). Nehoráznost, nebo realita? Manželství? Pro něj zbytečný
cár papíru, navíc by k tomu byla dost pokořující předmanželská smlouva,
která to všechno, co by bylo „naše“ vlastně bořila. Ale opět jenom realita
v mezích zákona. Jezdí k nám jeho synové, mé dvě dcery, mám ráda všechna vnoučata; nikdo nemá pocit, že já nejsem pravá babička, či on dědeček. Dnes
je všechno v tom nejlepším vztahu.
Můj bývalý mezitím
mění milenky jako ponožky, vždycky přijede s jinou, kterou představuje
jako „moje paní“. Fakt, klidně měsíc jednu a hned ten další, bez rozpaků,
představuje jinou. Pak je na svatbě jednoho syna s jednou “svou paní“ a na
křtinách vnuka s jinou. Ale tohle je mi celkem ukradené. Ale teď
– pes z nouze i mouchy lapá - se dal zase dohromady s tou
první, kvůli které jsme se vlastně rozváděli. Mně bylo tehdy k smíchu, jak
se snažila a říkala jsem si, že manželka jsem tady já, ta druhá je jen ku*va.
Ach jo, a právě tato onuce se teď válí v baráku, který jsem já
stavěla, v kuchyni, kterou jsem já zařizovala... To ještě budiž. Co
oči nevidí, srdce nebolí.
Ale včera byly křtiny malé vnučky. A ona se tam,
"madam", nesla, jak by jí to všechno patřilo. Schválně před mýma
očima volala na vnučku a říkala jí: “kuk na babičku“, a celá
rozzářená se producírovala s kočárkem... a mě mohl šlak trefit.
Nevydržela jsem s nervama a hned po obřadu jsem utekla. Jo. Můj „přítel“
to jaksi celkem nezaujatě pozoroval, aniž by se mi snažil pomoct. Jestli vůbec
registroval, o čem to je... Přijela jsem domů tak strašně vzteklá, že jsem
vyžehlila koš prádla, kropila jsem ho slzami zlosti a bezmoci. Dala jsem si pak
panáka, ale ani to mi neulevilo a není mi dobře ani teď.
Nevím, co v sobě cítím. Nechuť, závist, touhu,
opovržení... Dřív jsem byla babička jen já. Je to správně, že má moje vnouče babičky tři?
S tou druhou, pokrevní, se snáším velice dobře, nejsem nijaká
nenávistná, však to překvapilo i mne samotnou. Nemám v sobě vyřešený
rozvod? Proč to přišlo právě s touhle důrou zpět? Už jsem pustila
z hlavy manžela, krvavě po odpoledních vydřený dům… Mám se líp, snad. Ale
nikdy to už nebude poprvé…
A vlastně ani sama nevím, co chci. Já vlastně chci,
aby se vrátil čas o 10-15 let zpět, aby byly zas ty mé holky menší, aby byla
pohromadě rodina, která se už rozutekla, abychom museli šetřit…
Připadám vám jako blázen? Ale
i jenom to, že jsem to ze sebe všechno vypsala, mně udělalo trochu pořádek
v mém zmatku...
Anna
|
