 Poslední dny jsem si jen skučela, kňučela a hlavně: sama sobě strašlivě nadávala. Jenže co je tohle platné, sice se na sebe můžu fakt setsakra zlobit, ale jak se znám, a že se už znám za ta dlouhá léta fakt dobře, tak vím, že jestli existuje na světě někdo, koho poslechnu, tak já to rozhodně nejsem. Tak co, už jste nažhavený, drahouškové moji, co sem to zas vyvedla? Co jsem dělala, respektive čím jsem si zas ublížila? OK, napovím vám, ale stejně - pokud se nepodíváte dál, tak tomu neuvěříte - chcípu si tu díky schůdkům. Malejm nízkejm schůdkům pro psa! 
No, věc se má tak, že jsem už dávno
tomu přistavila komodu pod jedno z oken v ložnici, dala navrch velkej
polštář a ke komodě dala židli, pod židli ještě velkou škatuli. A můj chlupatej
drahoušek třemi skoky byl na polštáři za oknem. Bydlím ve zvýšeném přízemí,
takže měl super výhled přesně na ulici pod okny, po které chodí děti do školky
i školy, ti, co musí do práce i ti, co si jen jdou nakoupit, případně taky
venčej svého čtvernožce.
A Kayouk blaženě kouká, občas něžně
kvákne, když jde někdo známý, případně hystericky štěká, když jde kolem pes,
který má tu kliku, že on je venku, kdežto Kayo doma. Ale abych ho moc
nepomlouvala, štěká jen málo a krátce.
Díky svému postavení či spíš
poležení je už všem kolem chodícím známější než proslulá falešná pětka. Když se
pak skutečně dostaneme ven, tak se pak s těmi ostatními blaženě prohání po
zdejších loukách a pláních, co jich tu máme docela dost. Za zdejší zeleň, i
když se naši místní pohlaváři extra moc nestarají, jsem nesmírně vděčná. Vždyť oproti
vnitropražským ulícím je to fakt zelená nádhera.
Ale zpět k důvodu mého
skuhrání: rozhodla jsem se, že mu udělám schůdky, jednak aby to neměl na tři
ale na čtyři skoky, druhak aby to už konečně vypadalo líp a taky já mohla do
šuplíků komody, aniž bych to musela vždy odstavovat.
Jsem kutilský maniak, takže jsem
docela slušně zásobená všemi možnými prkýnky, kusy dřevotřísek, latí, a dalšího
potřebného materiálu. Prostě, co kdo vyhodí, já celá blažená odnesu domů.
Napřed jsem to namalovala, pak do
předsíně přistavila můj pracovní stolek, připravila si vrtačku, pilku, brusku,
šroubky, vrtáky… A jelo to.
Jo, vznikla taková police, která má
vyčnívající fochy. Úplně dole jsou uloženy jeho zimní kombinézy, o patro výš
postroje, obojky, a další psí potřebnosti. Aby mu to neklouzalo, nalepila jsem
navrch kus rohožky. Ten první schůdek je vlastně taková stolička, původně to byl šuplík …
Jo, bylo to práce jak na kostele,
ale nesmírně mne to těšilo. Jak už jsem měla věc rozmyšlenou, tak to šlo
suprově. Když jsem pak židli i škatuli dala pryč, tak to zprubnul nejprve jen
tak opatrně, opatrňoučce (můj pes je doce slušnej poseroutka), ale docela rychle
si zvykl, za chvíli už běhal nahoru dolů.
No, jenže. Jenže mne už v průběhu
prací začal docela fest brnět malíček. A pak to šlo ráz na ráz. To brnění se
šířilo o vnější straně ruky vzhůru. Zápěstí, předloktí, loket, a rameno… Auuu.
A lopatka…
Nejprve to brnělo, pak i pálilo.
Asi bych to přirovnala k bolesti, když se hodně opaříte.
Následující dva dny jsem byla
bolestí skoro mimo. To ani nemluvím o tom, jak moc se mi motala hlava. Když
jsem šla s Kayou na nutné vyvenčení, tak sem se dostala jen kousek před
dům, kde jsem se tiše sesunula na lavičku a jen hlídala jeho vyměšování, abych
se zas co nejdříve mohla vrátit do stavu ležmo, skučmo…
Protože bolest nepolevovala,
zavolala jsem naši báječnou praktickou doktorku a druhý den tam dovrávorala.
No, co naplat, prostě mám "jen" namožené šlachy, asi někde i nějaký ten uskřípnutý
nerv, či něco podobného. A co s tím? Nic, prý to přejde samo...
A tak jsem se až dnes vlastně
dostala ke klávesnici, abych si vám požalovala, jaká jsem to neposlušná a nepolepšitelná
ženská. Protože stejnou měrou, jak se to pomalu mírní, stejnou měrou už plánuju
dvířka na zdi nad toaletou, protože, to, co tam je, se mi ale fakt nelíbí…
Pro ty, kteří by mi poradili, abych
si našla nějakého kutila za peníze:
Určitě by to bylo hezčí, a
kvalitněji udělaný, ale…
kolik myslíte, že bych za to asi dala?
d@niela
|
