 Tak zas něco z mé floridské mučírny. Napřed si vám ale postesknu nad tím, jak jsem nepoučitelná. Docela bych brala, i kdyby se v tom posledním slově minulé věty vyměnilo "č" za písmenko "ž". To by se na mne taky hodilo. Ale napřed o kudle. Abyste byli v obraze: už hodněkrát se mi stalo, že jsem napsala článek (píšu ho nejprve ve wordu a pak překopíruju do administrace kudlanky), a pak jsem nějak někam blbě šáhla... a všechno to mé dosavadní snažení v nejtemnějších končinách ztraceno jest.
Totiž, administrace joomla, ve které kudlu mám a používám, je nejspíš
jen o fous mladší než já. Takže to, co se dá v jinejch administracích
používat, tady nejde.Nojo. No. A to samý mám, prosím, i se psem... Takže to, co nejspíš všem jiným trvá chvilku,
tak já dělám převelice složitě, krkolomně a stoprocentně zbytečně. Ach
jo. Ale kdybych si to aspoň vždy napřed uložila… Jenže – kolikrát jsem hodně
unavená, nebo spěchám, nebo (doplňte se jakoukoliv zbytečnou výmluvu) cokoliv
jinýho, tak na tohle zapomenu. A velká práce pak nějakým tim zbytečným kliknutím
je vniveč. Nebo se i stane, že úplně správně kliknu na „save“, ale ono to
mizerný okno v administraci, kde byl článek a doprovodný fotky, tak je prázdný…Kdo, kterej zlotřilej počítačovej zloduch mi to sežral, to fakt nevím.
Tady, na té rozpálené Floridě, se mi to už
stalo několikrát. Ono když je ve stínu přes 40 celsiovejch a minimálně 80
procent vlhkosti, tak to člověku moc nemyslí. Ale musím přiznat, že to je tak jediný, co mi
tu vadí. Že budu mít nejspíš totálně vypálenej mozek.
Už jsem vám párkrát napsala, jak jsem tu
blažená, protože se mi díky tvrdé kuratele mé dcery, podařilo zhubnout. 
Není to
nějak zrovna moc, ale těch deset odporných kileček jsem se snažila odhodit do
dáli už pár let. Jenže - snaha sice ta předchozí léta byla, ale... tedy spíš bylo jen to předsevzetí. Chápejte - raději před se vezmu talíř s něčim dobrym, než jen nějaký plány... Doma, doma je to jednoduchý - nikdo vás nikam nehoní, doma vám nikdo nevnutí nakrájenou papriku, rajčata, okurky... a maminko jez. Tam si nakonec můžete říct: "Jsem já to chudinka životem zkroušená a stále kroušená, co bych se tejral? Babizno, seš
stará, nervy ti tečou, máš zapotřebí si tuhle margotku (kofolku, zmrzlinku…)
upírat? Nemáš!“ A chlamst, už to do mne padalo…
Tady je tvrdá kuratela: ráno kafe bez cukru, ke svačině kopeček jogurtu s ovocem
(ovoce jako jediný zdroj cukru), k obědu mísu
zeleninového salátu, nebo žejdlík zeleninové polívky. Totéž večeře. Ty saláty jsou nesmírně variabilní, a neuvěřitelně
zdravé. Ach jo. Je v nich i maso, tedy kuřecí. Taky nic tučného… Musím
uznat, že saláty jsou dokonce i dobré; sama něco podobného si nedělám. Rozhodně
by mne nenapadlo si koupit čerstvý špenát a jíst ho! Ale jím tu tolik různých „zelených
a jinobarevných rostlin“. A hodně pít…
vodu s citrónem, například. Pro změnu - vodu.
Ráno tedy hopky do bazénu a od jedné
strany na druhou, co to dá (spíš co to dám). Nejprve jsem byla ráda, když jsem
dofuněla na tu stranu jednou, nyní to zvládnu o devatenáctkrát víc. Stejně tak
chození sepes. Samozřejmě v těchto podmínkách, kámošky a kámoši. V prvních dnech
jsem měla „své“ obrubníky podél silnice, na které jsem se hroutila, po několika
dnech jsem některé vynechávala, a dnes to ujdu stejně tak, jako v Praze po
ránu.
Je to o zvyk. Zvyknout si, že v podstatě dýcháte vodu, že z vás leje, a kolem vás se to vaří.
U moře je to dost náročné. Jednak to není
taková poklidná louže, na jakou vzpomínám z bulharské dovolené v mládí, ale
docela drsný zážitek. Přece jen je to oceán, a ty vlny, i když to je jinak
docela pohodový den, jsou setsakra tvrdé. Když si blbě stoupnete, tak s vámi
mrsknou jak s peříčkem, a navíc, když si nedáte pozor, tak si vás snaží
vzít na památku. V nejlepším případě máte v sobě žejdlík mořské vody. V tom horším budete odřeni o hrubý písek, po kterém se vyvalchujete veletoči ven. Ale, to se tady dá přežít... Hele, to o psovi jsem nestihla, takže příště. Jdu na salát... d@niela
|
