|
 Na vojně jsem byl ženijní potápěč. Při
plavání pod vodou na 50 m na jeden nádech, jsme byli instruktorem
upozorněni, že se doporučuje maximálně 7-10 hlubokých nádechů a výdechů. Jinak
může dojít pod vodou k bezvědomí. Bezvědomí (fakt ne alkoholické) mě
potkalo v Mělníku, při výcviku v bočním rameni Vltavy, kde zrovna vykládali šífaři
zboží dovezené z Hamburku. Byl jsem ve vodě, na sobě skafandr, boty s
olověnou podrážkou, těžký olověný opasek a na zádech láhev se stlačeným
vzduchem. S břehem jsem byl spojen provazem
a telefonním kabelem.
Jenže to bylo spojení s
nezodpovědným blbcem, který místo, aby se plně věnoval mně pod vodou,
komunikoval z děvčaty z balírny rýže na druhé straně
kanálu.
A to ještě mi navíc dal na
záda téměř prázdnou láhev, a dokonce se mu podařilo i blbě zapojit
telefonní kabel.
Když mi tedy došel vzduch, byl
jsem překvapen, ale žádná panika. Otočením kolečka na spodní straně lahve
se otevře rezerva vzduchu na dalších 15 minut. Jo, ale bohužel, v tomto případě
nic. 
V panice křičím do telefonu a
nic, ticho.
Chvilku hledám provaz, máme
domluvené signály: trvalé potahování provazu znamená průšvih, okamžitě musím
ven!
Pár nádechy jsem vydýchal vzduch ze skafandru, ten se na mě přitiskl díky
okolnímu tlaku vody. Nepřestávám tahat za provaz, ale to už přichází tma,
ztrácím vědomí.
Probral jsem se až na břehu, a
viděl, jak se nade mnou sklání dva obličeje...
Ten první patřil onomu nezodpovědnému
vojínu Machytkovi, a druhý, jak jsem se později dozvěděl, šífákovi, který
šel náhodou okolo a upozornil ho na poškubávající provaz. Vojín Machytka škubl tedy
dvakrát provazem, což znamenalo, jak se máš.
Když nedostal stejnou odpověd,
tak mě za pomoci šífáka vytáhli na břeh.
Díky neznámému chlapovi
jsem tu, jemu vděčím za život. Pepa Kouba
|
