ADAM Kincl vycházel ze školy jen chvilku po Jakubovi. Vedle něj šel jeho nejlepší kámoš Víťa a zrovna se ptal, jestli dneska zas kouknou na videu na jejich úplně nejvíc nejoblíbenější film – Predátora se švarcíkem. Adam mu chtěl odpovědět, že je retard, že přece ve čtvrtek má pokaždý tréninky, jak to, že sis to Víťo pořád ještě nezapamatoval, ty demente? Ale nestihl to říct, protože Víťa si všiml, jak před vchodem do školy stojí Jakub Vyskočil z osmičky. Ten podivím, co měl před týdnem hysterák jen kvůli tomu, že při tělocviku proběhl pavučinou a po obličeji se mu lezl pavouk.

„Hele, to je ten sopránista,“ rozesmál se Víťa. „Do minulýho tejdne sem netušil, jaký vejšky dokáže chlap vytáhnout, když se mu scvrknou kulky.“

„Jo, Farinelli je proti němu hadr.“

„Jakej Vyprdeli? To je nějaká čokoláda?“ řekl Víťa s přehnaně nechápavým výrazem.

„Ty seš fakt retard,“ zasmál se Adam.

„Hele, sleduj,“ řekl Víťa a začal se s přehnaně nenápadnými pohyby plížit za nehybně stojícího Jakuba, po vzoru jejich dalšího oblíbeného hrdiny –  Ace Ventury. Pak Kubu zezadu lehce zašimral v krátkých, blonďatých vlasech. Ten sebou trhnul, jak kdyby dostal ránu elektrickým proudem.

„PAVOUČEK!“ zakřičel Víťa a skočil před zaskočeného blonďáka.

Pomocí prstů u pusy napodobil pavoučí kusadla a začal napodobovat hluboký smích predátora.

Adam se zasmál ale pak se zarazil. Bylo mu toho kluka trochu líto.

Zas tak dobře se neznali, ale bydleli ve stejném vchodě v paneláku a když byli menší, hráli s ním a dalšíma klukama ze sídliště často tenisákový hokej u bazénku. Ten kluk byl v pohodě. Dřív.

Hlavně poslední rok se hodně odcizili a Adam asi tušil proč – Kubovo rodiče se rozváděli. Sám parkrát proti své vůli slyšel, jak se spolu hádají, protože nic nepřenáší zvuk mezi patry tak skvěle, jako ústřední topení v paneláku.

Rozhodl se to zahrát trochu do autu, aby ho Víťa dál netrápil. Víťa byl třídní kašpar a nemyslel to zle, ale občas neznal míru.

Proběhl tedy kolem Kuby a zavolal: „Get to da choppa!“ a pak běžel dál.

Víťa se samozřejmě přidal. Zbytek cesty odříkávali hlášky z oblíbených akčních filmů a smáli se jak blázni.

Rozloučili se u sídliště a Adam pokračoval směrem k tělocvičně, kam teď chodil třikrát týdně cvičit karate. K jeho překvapení ho to bavilo, i když původně začal trénovat jen z toho důvodu, že chtěl být schopný se lépe bránit.

Bojové sporty ho dřív moc nezajímaly. Tedy aspoň prakticky, různé kung-fu a akční filmy miloval vždycky. Teď už ale vlastnímu cvičení věnoval tolik času, že musel přestat chodit i do skauta. Přemýšlel, jestli by v troše uvolněného času zvládl chodit i na lekce juda. Opravdu ho to chytlo.

Po lekci karate byl dost vyřízený, dával tréninku sto pět procent.

Dělal to tak vždycky a u všeho, neuměl dělat věci na poloviční plyn. Nebylo to proto, že by byl tak soutěživý – na tom, jestli je někdo lepší než on, mu moc nezáleželo. Byl prostě takový. Máma mu vždycky říkala, že jestli bude jen o kousíček tvrdohlavější, půjde jeho hlavu bez problémů používat na roztloukání kokosových ořechů.

Táta na to odpovídal, že není třeba na nic čekat, že ona sama by hlavou mohla opracovávat diamanty. Adam se při té vzpomínce pousmál.