Myslím, že si spousta lidí oddechla, když ve všech médiích zaznělo slovo „rozvolnění.“ I Švýcarsko zasáhla ta dobrá novina. Obřadně jsem byla vyzvána doporučeným dopisem, že můj účetnický kurz pokračuje klasickými přednáškami na živo, nikoliv home office, jako doposud. Pro mě to znamenalo vytrhat si obočí, schovat tepláky a vytáhnout podprsenku. Až s dětskou radostí jsem se těšila na první den „do školy,“ kam jsem se musela dopravit vlakem.

Okouzleně jsem se procházela po poloprázdném nádraží v Lucernu, s kelímkem hořké kávy a pozorovala nezvyklý ruch, který dával znát, že svět se opět vrací do normálu.

Kochala jsem se každým detailem smíšeným s dávno zapomenutou vůní motorového oleje, čerstvě upečených preclíků a neumytého podpaží. S něžností jsem pozorovala holuby, jež si v kovových konstrukcích nástupiště postavili hnízda, aby vyvedli na svět další potomky a v duchu mi přišlo na mysl, že jaro je tady bez ohledu na situaci, která ochromila celý svět.

Mému citlivému oku nemohlo uniknout, že jedno z holubích mláďat vypadlo z hnízda a zmítalo se v bolesti, nepovšimnuté mezi nástupišti. Zraněné pípalo o pomoc, ale nemohlo přehlušit rámusení motorových vlaků. Díky jeho šedé barvě splývalo s prostředím, a tak bylo skoro neviditelné. Ač bylo jeho tenoučké pípání zcela neslyšné, můj ochranitelský pud nenechalo jeho utrpení chladnou a rozjela jsem záchrannou akci i za cenu, že na kurz dorazím pozdě.

Jak rozum velel, vytočila jsem číslo záchranné stanice. Bohužel, mou úpěnlivou prosbu vyslyšel pouze záznamník. Nedala jsem se odbýt a vyhledala jsem kontakt na „Ptáka v nouzi.“ Nepříjemná paní vyslyšela můj úpěnlivý monolog a pak mi stroze oznámila, abych zavolala hasiče. Překvapeně jsem zopakovala její slova, zda mám opravdu zavolat hasiče a ptačí ježibaba mě ujistila, že jsem slyšela správně.

Tak tedy hasiči. Vytočila jsem číslo 112 a zopakovala opět prosebný monolog na téma zraněné holubí mládě.

Službu konající hasič mě trpělivě vyslechnul a vyzval mě k tomu, abych se představila celým jménem a sdělila i adresu a datum narození. Nemohlo mi uniknout vzdálené ťukání hbitých prstů na klávesnici, kde pravděpodobně vyhledával moje jméno v sekci uprchlých chovanců z psychiatrického ústavu.

Naštěstí se mi podařilo hadiconosiče několika argumenty přesvědčit o své příčetnosti a ujistil mě, že někoho pošle, aby mládě zachránil.

Jestli si myslel, že mě planými slovy uchlácholí a já nechám celou věc být, tak se tedy spletl. Zakoupila jsem si další hnusné kelímkové kafe a vytrvale sedící na patníku jsem čekala na záchrannou jednotku.

Přijeli za necelou hodinku a holubí mládě, které jsem nespustila ze zřetele, šetrně dali do bedýnky a odnesli na záchrannou stanici.

Teď by celá věc mohla skončit happy endem. Ale v ten den ještě nebylo ptačím zážitkům konec.

Na zpáteční cestě z kurzu jsem se zastavila v suterénu nádraží do místní samoobsluhy, kde jsem měla v plánu bleskově nakoupit pár drobností k večeři.