Chlubit se, to nevim čím; něco moc fajn, něco míň, něco naprt, tak skutečně nevim. Taky by to nikoho nezajímalo.
Ale k poslední větě článku mám skutečně vlastní totožnou příhodičku. Nějak se v projekťáku jednalo o nějakejch povýšeních.
A šéf mi tehdá řekl: "Jó, kdybys tak byl Slovák, ale ty seš jen průmy slovák."

Za sebe můžu říct, že moje cesta byla plná výmolů a celkem často jsem si na ní nabila hubu, ale nelituju toho. Jinak bych nebyla tam, kde jsem. A i když ty jistoty nemám pořád, tak jsem tak nějak přese všechno spokojená. Člověk si k tomu musí dojít a srovnat si priority. Být k sobě naprosto upřímnej a brát se i s těmi špatnými stránkami. Jo, radili mi, abych od policie neodcházela, že armáda není jistota - jo, to není, ale představa, že sedím 25 let na obvodě a řeším spisy - to fakt ne.

Někdy ty jistoty fakt nestojí za - z mýho pohledu - promarněnej život.

P.S.

Volala jsem ti, Danielo, i psala. Pořád čekám na reakci a furt marně.

(Pořád mi to píše, že komentář je příliš krátký, tak sem musím dopsat nějakou blbost, aby to odešlo).

Málokdo to má v životě snadný, ani já ne.
Přehnanou ctižádost neberu jako pozitivní vlastnost. Tak snad jenom, se snažím z minima vytěžit maximum, nestálo mne to moc sil, zachovala si co největší možnou svobodu a přitom se nemusela sama za sebe stydět.

Nojo, Deer. Přehnaná ctižádost, přehnaný sebevědomí. To člověk teď kolem sebe vidí na každym kroku. Slušnost je dneska slabost, skromnost je blbost, arogance je zdravý sebevědomí, IQ 107 je vrchol inteligence, bezostyšně hlásaná lež je pravdou.
Zrovna včera při tv přenosu Fialovejch odpovědí na interpelace v PS jsem si zase vzpomněl na Orwella:
"Vrcholem veškerého kacířství je zdravý rozum. Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři. Proces vymývání mozků ale ukáže, jak lehké je tuto na první pohled jasnou a danou pravdu pozměnit, přizpůsobit."

Každý člověk má svoje trable a své cesty. Já jako milovník vlaků (přestože mne leckdy ČD nemile "překvapí") to přirovnávám k výhybkám na trati. Vpravo nebo vlevo? Rovně nebo zatočit? Děláme mnohá rozhodnutí, a někdy se rozhodnout nedokážeme...
Já takové rozcestí prožila, když jsem se rozhodla vyřešit manželskou krizi odchodem (oproti milence jsem hrála druhé housle a nedělalo to dobře mé psychice, děti byly dospělé, nebylo proč zůstávat).
Zdálo se mi, že bude fajn nastěhovat se k rodičům, byl tam v podkroví zrovna volny samostatný byteček. Ale dcera navrhla - přestěhuj se někam k nám, chci mít děti a aspoň mi je občas pohlídáš!
Hlídám tedy minimálně na půl úvazku, takže dost, ale děti jsou fajn (i když zlobí), nikdy bych si vnoučata tak neužila, kdybych zůstala na farmě, nebo se nastěhovala k rodičům.
Těch změn bylo skutečně hodně, o ponících a jejich osudech jsem vám už psala, nové bydlení, možnost kulturního a sportovního vyžití, nová láska. Samozřejmě 30 let života s bývalým manželem na vsi na Plzeňsku se nedá z paměti vymazat, věděla jsem, že mi leccos bude chybět, naštěstí i zde mám kousek na procházky polními cestami a dokonce i blízko les (ten na Plzeňsku nebyl, u rodičů naopak kousek za domem), protože jednou milovník přírody pořád milovník přírody,
Tím, že jsem se úzce navázala na rodinu mé dcery, jsem s nimi prožila a prožívám úspěchy i zklamání, mě už po profesní stránce šlo jen to "doklepat" do důchodu.
Ta moje cesta, o které chtěla Daniela napsat, byla tedy hlavně o dlouhém a těžkém rozhodování, jak s životem naložit, když se vám dosavadní život rozsypal(který nebyl idylka, ale člověk si zvykl vidět to pozitivní a naopak nevidět to zlé, dokud toho zlého nebylo víc, než unesl) . Pomáhali kamarádi, vzpomínám na dlouhé telefonáty během venčení naší tehdejší smečky psů (a Daniela byla mezi těmi, kteří mi pomáhali tuto etapu přežít, protože možnost se vypovídat je skvělá), mnozí včetně mých dětí radili, abych se netrápila, a odešla, ale dlouho mi trvalo, než jsem zvedla těžkou kotvu svého dosavadního života. Opustit, to co člověk dlouhé roky budoval, není snadné. Před 2 lety jsem se byla na svůj bývalý domov podívat. V podstatě s úlevou, že toto už můj život není. Jen ty mnou vysázené borovice, smrky a kaštany, které patřičně povyrostly, mě potěšily - jestli má zde po mě zůstat jen tohle, i když kdysi byly plány o moc větší, tak to zas tak špatné není.
Jak praví stará moudrost, je nutné se smířit s tím, co člověk změnit nemůže (v mém případě tedy exmanželovo rozhodnutí o výměně manželek) a naopak dát sílu a odhodlání do toho, co změnit může. Prostě se neutopit, i když to znamená skončit na jiném břehu řeky.
Moje cesta tedy nesměřovala ani tak někam, jako pryč od něčeho.

Milena:

A jak to máš teď s těma koníkama?

Já jsem si jen uvědomila, že stáří je poslední možnost v životě člověka, aby žil svůj život podle svých představ a byl šťastný. Být důchodcem je svoboda, místo do práce jedu na výlet. Všechno můžu nic nemusím. Jenže ten přechod, to ukončení pracovního života je něco jako rozvod, než si člověk tu svobodu uvědomí a začne milovat. Člověk, byl desítky let vycvičený být někomu užitečný a neumí být užitečný sám sobě. Musí se to učit. Teď je to pro mě nejkrásnější etapa života, blbé je, že je poslední, ale může být hodně dlouhá.

kim : To je krásně formulováno. Taky bych si ráda užívala tu poslední část života podle svého, a ne pořád na úprku. To bych ale nesměla mít 95ti letou akční tchýni :-). Na orthopedii jí vezeme jako vetchou stařenku, tam jí pan doktor opíchá kolena a páteř, a z ordinace vytančí mladice.
Nevím, co jí pan doktor píchá, ale chci to taky !
To je tak, když je člověk v 70sáti stále ještě dítě, co musí poslouchat.

mamča:

Mám sousedku, které letos bude 70. Pořád maká - je to zubařka a práce je jí koníčkem. Ve volném čase cvičí "pole dance". Visí tam mimo jiné za jednu nohu hlavou dolů a tak podobně.

Leni, koníky už mám jen tři, aktuálně jsou u kamarádky na Valašsku. Moc si je neužiji, nestíhám za nimi jezdit často, ale Jana každý týden pošle nějaké fotky a je fajn, když už tedy za nimi přijedu, že si k nim můžu sednout do výběhu a hladím si je. Jsem vlastně jen "papírový majitel", ale mám k nim vztah a jsem ráda, že mi aspoň Rupert, Giny a Ruth zůstali.

Milena:

No aspoň že tak.