 Tak si říkám, že jsem se spíš měla narodit jako truhlář a ještě víc zahrádkář. Tedy, nemyslím tím, že bych se cítila někdy jako to druhé pohlaví, ale asi je neběžné být truhlářkou. To spíš tou zahradnicí. Snažila jsem si to celý dospělý život nějak vynahrazovat, ale nikdy to nebylo úplně ono. Když byly děti malé, tak jsem pronajala v Černošicích jeden čerstvě dostavěnej domek. Tedy hrubou stavbu, s okolním zakramařeným placem. Po čtyřech letech to byl krásný zařízený domek a perfektní zahrada se skleníkem a dokonce i s dost obsazenou králíkárnou. Nojo, ale školy zavelely, a my se vrátili zpět na Jižák...
 Byly doby, kdy se po naší lodžii
dalo chodit jen úzkou uličkou uprostřed, protože všude po stranách, na nejen na
zemi, ale i na zábradlí, na parapetu, na poličkách, všude možně zavěšených,
bylo něco zeleného, pokud možno jedlého. Podle hesla blbej zahradník má
nejlepší brambory, jsem vypěstovala z těch, co mi občas doma přebyly a
měly klíčky, vždy docela slušnou úrodu. Sice to byly všechny možné druhy, rasy,
čeledi a jak se to vlastně dělí, ale bylo to jedlé a čerstvé a báječné.
Rajčata, papriky několika druhů, cukety, dýně, jahody, dokonce i keřík
ostružin.
Kdybych se nebála sousedů, pořídila
bych si i tu králíkárnu. Jenže – mít jen pár ušatců je něco jiného, než jich
mít sedmdesát, jako v těch Černošicích, žejo. Tady by to byli kámoši, a kámoši
nejsou k jídlu.
Když k nám zavítala občas návštěva,
stála chvíli u vytržení před obývákovými okny, která byla komplet zarostlá
okurkami. A že jich tam viselo docela požehnaně…Měla jsem na okně vypletenou
síť, po které se šikovně pnuly a báječně jim svědčilo. Ty jsme snědli zcela bez zábran.
Pak se mi později poštěstilo si
pronajmout opravdový plácek v nové zahrádkářské kolonii u Šeberáku, kousek za Jižním Městem. Jezdí poblíž autobus, pak hezká procházka lesem a už
jsem tam byla. Kus něčeho hlinitého a kamenitého, cca 200 m2.
Za měsíc se mi podařilo udělat jakž
takž zahrádku, osázet a pokračovat ve zvelebování. Nádhera. Brambory jsem si
předpěstovala doma, takže jsem je sázela už jako slušné keříčky. Mj. nikdy
nezapomenu na chuť čerstvě vyhráblých a uvařených brambor… Na ohýnku, v kotlíku…
Stačilo jen trošku másla, abych zažila to známé „nebe v hubě“. Ách…
Druhým rokem jsem nějak v létě
odletěla do New Yorku a zahrádku svěřila kamarádce.
Po návratu jsem splakala nad tímhle
řešením: nejprve jsem dostala opravdu bandurskou od správy zahrádkářů, protože
tam kamarádčiny dospělé děti pořádaly mejdany, za druhé jsem oplakala uschlé
keříky, které jsem tam na jaře zasázela a na které od mých „hlídačů“ nebyla
uroněna ani krůpěj vody. Vlastně to byl zase ten původní úhor... Následující měsíc mi byl kompletně vykraden můj malý
přístřešek, kde jsem měla všechno možné zahradnické vybavení a plno dalších
věcí. To byla ta pověstná poslední kapka.
Nakonec jsem to smutně vzdala a zdevastovanou
zahrádku přepustila jinému zájemci. 
Teď už se jen kochám zahradou
dceřinou, která se stala ze zahradnického ignoranta (v Praze), zahradnickým
maniakem (na Floridě). Mj. ta fotka, to je současný stav...
O tom, jak kutím, buduju, přestavuju
a vůbec žiju stylem „škatule, hejbejte se“, napíšu příště. Jo, a ještě mne napadlo další téma... "stará škatule, hejbej se!"
d@niela
|
