Byl pozdní večer – první máj… Nádhera! Jak krásně dokáže křehká citlivá duše básníkova vyjádřit tu něhu... Duše básníka, který s kyticí květin doufá v i jen nepatrnou známku náklonnosti na tváři své vyvolené a neskromně doufá v alespoň letmé políbení něžné ručky. Holt, básník, romantik, to se hned pozná.  A i kdyby se to hned nepoznalo, tak takhle si to každej pamatujeme ze školy, tedy z časů, kdy jsme, coby puberťáci, pravidelně na prvního máje s děvčetem z tanečních navštěvovali na Petříně sochu Básníkovu.

Byl pozdní večer – první máj

 -

večerní máj – byl lásky čas.

Hrdliččin zval ku lásce hlas,

kde borový zaváněl háj.

O lásce šeptal tichý mech...

Ruku v ruce, někdy ruku kolem jejích ramen, v druhý ruce s její kabelkou, coby galantní rytíři, kteří nejsou žádní burani, a vědí, že se patří, nosit dámě zavazadla.

Dokud nám taneční mistr Otta Poul neřekl, že kabelky se dámě zásadně nenosej, a též, že dívka není pes a nevodí se za krk. 

To už je dávno a teď už docela fuk.

Nedávno mě ovšem potěšilo, když mi internet dovolil nahlédnout do citlivé, křehké, romantické duše básníkovy v několika úryvcích z jeho deníku: