 Krásně dozlatova usmažený obalovaný řízek... Podle vaší chuti buď neodolatelně šťavnatý z vepřové krkovičky nebo naopak lákavě křupavý z kuřecího prsíčka. Představujete? Pokud řízky nejíte, tak máte smůlu, holt nic není dokonalé. Minulý pátek odpoledne jsem se vracel z práce a v podchodu před vestibulem metra jsem je potkal. Mladá dívka s dlouhým copem měla přes bundu oblečenou zástěru, jakou nosívaly služky za první republiky a na bílém čepci na hlavně jí zářilo vyšité slovo „svatba.“ Vedle ní stal vysoký mládenec, kterému z porozepnutého kabátu vykukovalo komornické sako a bílá košile s motýlkem.
Oba třímali v rukou po velkém
cibulákovém talíři, plném maličkých řízečků, dívka kuřecích a mládenec
vepřových. V řízcích byla napíchaná dřevěná párátka, aby je bylo jak vzít, aniž
by se člověk umastil.
„Pane, udělejte nám radost a vemte si od nás řízek buď
kuřecí nebo vepřový,“ oslovila mě dívka, když jsem je míjel. Při slově „kuřecí“
posunula svůj talíř blíž ke mně, při slově „vepřový“ tak učinil mládenec.
„A kolik to stojí?“ Zeptal jsem se zblbnut komerčním
pojetím života a nevěře, že by mohl někdo jenom tak mírnix týrnix rozdávat něco
na veřejnosti zadarmo a bez vedlejších zájmů.
„Nic, jen si klidně poslužte,“ odpověděla dívka s
úsměvem a přistrčila mi svou krmi až pod nos.
„To je od vás milé, ale já si dám od vašeho kolegy,
vepřové mám nejradši, děkuju moc,“ řekl jsem a vzal jeden z řízečků z
komorníkova talíře. Ukousnul jsem jen maličké sousto, aby mi ta miniaturní
lahůdka aspoň chvilku vydržela. „Hmmm, je vynikající,“ dodal jsem a mládenec se
uklonil.
Avšak ani tahle božská mana mě nedokázala hned na
první dobrou zbavit všudypřítomného komerčního pohledu na svět, a v hlavě mi
uzrála další otázka. Leč nebylo mi dáno ji položit, neb okolo dvojice
procházeli další lidé a dívka s mládencem se museli věnovat jim. Poodstoupil
jsem tedy a na chvilku se přepnul do role pozorovatele.
„Ja magu vzjat' vsjo?“ Utrousila hodně nahlas
panovačně s nezaměnitelnou ruskou dikcí jakási výrazně nalíčená dáma. Už, už se
chystala otevřít rozměrnou kabelu a zvrhnout do jejích útrob celý obsah
mládencova cibulákového talíře včetně několika opuštěných párátek, které tam
odložili předchozí lidé.
„Ale kdepak, jen jeden ode mě a jeden od Věry,“
zabránil jí v jejím úmyslu mládenec, a dlužno dodat, že jeho úsměv byl tentokrát
poněkud nakyslý. Dáma si odfrkla, popadla po jednom kousku z každého talíře
rovnou za trojobal, aniž by se obtěžovala s párátky, šoupla si to do kabely a
zmizela v davu.
„Alojz, víš přece, že nesmíš smažený, copak jsi na to
zapomněl?“ Odtáhla od cibuláku jakási paní v důchodovém věku na poslední chvíli
ruku svého manžela.
„Aspoň tenhle nejmenší.“
Ne! Chceš snad dostat druhej infarkt?“
Jak byl její muž zprvu natěšený, tak v ten moment
splasknul jako propíchnutý balón a rezignovaně pokrčil rameny.
„Počkejte, přece,“ zarazila dívka dvojici, která se už
chystala odejít. Sáhla do tašky, kterou měla položenou vedle sebe, vytáhla
menší cibulákový talíř s pár slaďoučce se tvářícími jablky a nabídla jim z něj.
„Děkujeme, jste hodná,“ posloužila si paní a dodala:
„Alojz, tohle je zdravý, vem si taky.“ Pan Alojz opatrně natáhl ruku,
nedůvěřivě uchopil nejmenší kousek ovoce za ťopku, strčil si ho do kapsy od
kabátu a rozloučil se: „Tak teda dík, hezkej den.“ Vida, mýlil jsem se, mladý
pár pamatoval i na nemasožravce.
Konečně byl chvilku klid, já dožvýkal svůj řízek a
položil dívce s vyšitým slovem „svatba“ na čepci otázku, která mě prve napadla:
„Tohle je od vás milé, nač děláte reklamu, asi na nějaký catering k promocím,
svatbám, a podobně?“
„Kdepak catering, ale s tou reklamou máte pravdu, on
vám to Petr vysvětlí,“ odpověděla dívka a obdivně pohlédla na mládence.
Mládenec vzal volnou rukou dívku okolo ramen a podíval
se mi přímo do očí: „Takhle si to myslí skoro každý, kdo se zeptá a já se těm
lidem nedivím. Ale my se zítra bereme, dneska se tímhle způsobem loučíme se
svobodou a děláme reklamu na štěstí...“ 
Zřejmě chtěl ještě něco dodat, ale dívka mu skočila do
řeči: „Každý, kdo si od nás vezme řízek nebo jablko, přinese sobě i nám dvěma
malou špetičku štěstí. A vemte si na cestu ještě jeden ode mě.“
„Díky, to je krásné. Tak ať se vám daří a vydržíte
spolu napořád,“ vypravil jsem ze sebe překvapeně, konečně pochopiv celou hru
služky s komorníkem. Posloužil jsem si od dívky kuřecím řízkem a letmým
pohledem zavadil o její postavu. Měla přesně takové břicho, u kterého
nedokážete poznat, zda je jeho majitelka maličko při těle nebo jestli nosí pod
srdcem nový život.
„Můžu vzít tátovi na večer domů?“ Zaslechl jsem za
sebou už cestou k jezdícím schodům. Zastavil jsem se a ještě jednou otočil svůj
pohled na scénku ve vestibulu. Stála tam mladá paní s malým klukem, oba
ukusovali ze svých řízků na špejlích a kluk se dožadoval porce pro svého
tatínka. Dívka sehrála s mladou paní krátkou pantomimu, pak znovu sáhla do
tašky u nohou a vylovila z ní impregnovaný svačinový pytlík. Vložila do něj
řízek z talíře svého mládence a se sotva znatelnou úklonou ho podala klukovi do
ruky.
Jezdící schody mě zvolna snášely dolů na nástupiště a
já měl najednou navzdory celému poněkud uhoněnému pracovnímu týdnu příjemný
pocit. Banální příhoda. Opravdu banální? Spíš výjimečná a pro někoho možná
stěží uvěřitelná.
Představil jsem si řízek. Vlastně dva. Napřed je
usmažím na pánvi, pak první kuřecí naložím na talíř své Soně a druhý vepřový
sobě. S chutí se do nich zakousneme a budeme přitom onomu neznámému mladému
páru přát, aby jim manželství vydrželo nejmíň tak dlouho jako nám dvěma. JAN
PRAŽÁK,
psáno pro
blog idnes.cz
|
