Tedy, já vám ho zlomit
nehodlám ani nic podobného nepřeju. Ale tedy k věci. Nejprve fakta: jsem
dlouhá, vždycky "žirafa". Když jsem ve dvanácti přes prázdniny vyrostla
víc jak deset centimetrů, tak jsem mohla sloužit jako živý, celoročně
použitelný nástroj pro výuku mediků ohledně kostry. Fakt. Na 176 cm výšky
jsem měla sotva 40 kg. Dlouhá, hubená a navíc hypermobilní. Abych tak moc
nevyčnívala, nosila jsem boty, kterým se tehdy říkalo rokenrolky, což byly boty bez podpatků, něco super na vybudování
dokonalého platfusu.
Botičky byly do setsakra úzké špičky, a narvat tam mé už tehdy dost široké nohy byl
průšvih a velká fuška. Já jako blbec ještě nosila boty o číslo menší, protože "všechny
holky" měly tak šestatřicítky, kdežto já devětatřicet. Panebože, jako kdyby někdo holkám ty boty přeměřoval... ta neuvěřitelná blbost puberťačky. Takhle jsem si od
nejranější puberty nožičky prznila. Puchýře,
otlaky, bolavosti všeho druhu - to mne provázelo vlastně celý život. K tomu mám na nohách ukazováčky
nejdelší z prstů, takže se musely vždy nějak zkroutit, ohnout...
Nějak jsem to ale všechno
přežila až do těchto dob, jenže když mi cca před patnácti léty hodný pan neurochirurg
opravil pomocí čtyř šroubů páteř, tak zjistil, že už mi nějak moc nefungují
nervy "až tam dole", což je důvod, proč občas zakopávám. No, a průvodní
jev toho je, že se semo-tamo nějaký ten prstík narazí, případně i zlomí.
Což se mi zrovna nedávno stalo.
Jak bylo všude na zemi
ledovato, na keřích a stromech nádherné bílo, tak jsem na procházce koukala co
kde lítá, případně se občas rozhlédla, kde se nalézá mé psisko. Pochopitelně,
že se stalo to, co asi jsem měla psáno ve hvězdách: zakopla jsem o nějaký vyčnívající šutrák, švihla s sebou a pěkně si natloukla. Ne, nic se mi
nestalo, jen jsem zůstala chvíli ležet, protože mne absolutně znehybnil vztek
na sebe samotnou. Jednak mám už
o hooodně víc kil než v těch dvanácti, takže ta řacha byla opravdu bolavá,
druhak jsem musela přemýšlet, jak se zvednout... Kde je ta má hypermobilita???
Dávno už coby laňka křepce nevyskakuju. Jsem neschopná tučná hrošice - to bylo
tak nejněžnější, co mne v ten okamžik napadlo.
Ale nakonec jsem domů došla,
a tam mi pak pomalu přicházelo k sobě mé zmasakrované tělo. Taky jsem následně
zjistila, že to zcela první zakopnutí mi přivodilo zlomení onoho ukazováčku.
Od té doby skučím a i když
přes den - tedy doma - to zvládám, obout se a jít ven, natož nachodit sepes
nějaké ty nejnutnější kilometry, to je pocit Malé mořské víly od Andersena.
Každý krok je jako hřebíkem do prstu...
Mj. stalo se něco podobného někdy i vám?
Co vy s tím?
d@niela
|