Následující pondělí ráno jsem zaspal. Naštěstí se to po plese nebralo nijak tragicky, Přemek dokonce prohodil něco o tom, že ústav může být vůbec rád, že jsme přišli, ale v naší situaci bych na to moc nespoléhal. Jestli nás konzilium pošle do kytiček, tak nebudeme muset vstávat ráno vůbec - dávky se vydávají i po obědě, pokud se nepletu. „S těmahle srandičkama radši ani nezačínej" zavrčel Přemek a zkoušel si udělat silnější kafe než obvykle.

„Život je zběsilá cesta od průseru k průseru, co naděláš, Přemku." "Jo, a ještě filozofuj, to bude vůbec nejlepší. Ty převody už jste s Křečkodlakem udělali?"

Křečkodlak je skvělý kolega. I když už není nejmladší, má zálibu v plyšákách a hlodavcích. Proto ta přezdívka.

Myšku získal na svoji stranu, když ji jednou daroval plyšovou myš, která měla výraz jako... no asi jako Přemek teď, když se napil toho svého utrejchu. Když ze sebe přestal vydávat zvuky typu ughhr,huhghr

a ke konci i oughrr, začala porada - škoda, že zrovna v tu chvíli se ve dveřích objevil docent Nezbeda.

„Pane kolego," obrátil se na Křečkodlaka s důvěrou. „Ty číselníky adres jsou v systému aktuální? Nemohl jsem dohledati tu svoji."

„Samozřejmě," Křečkodlak ho suverénně ubezpečil, „ je to nejaktuálnější verze z posledních aktualizací přímo od ministerstva číselníků podepsaná panem prezidentem".

Tohle Přemek nerozchodil. Chytl se za hlavu a bylo po poradě.

 Ta chuť na cigaretu je obrovská. Když jsem přestal poprvé kouřit před deseti lety, povedlo se mi to nějak záhadně ze dne na den. Teď se snažím od silvestra, ale je to síla. Řeším to různým způsobem,

teď jsem si vzal po chvílí time-out a zkusil to rozchodit po ústavní chodbě.

„Dobrý den, dneska je hezky, že?" oslovila mě kolegyně, tuším Mráčková... jo, to bude ona. „Máte hezkou paní", pokračovala a já chvíli přemýšlel, odkud asi může znát Milenu, pak proč ji ještě říká paní a pak teprve mě napadla Petra.

„Dobrý den, paní Mráčková, mno... jo. Vy jste se jí taky líbila. Kdepak jste se viděly?"

„V sobotu přece, vždyť jste mě zdravil. Podle toalet dam jste šli na nějakej ples, nebo tak něco. A muselo být veselo," zhodnotila asi nejen moje kruhy pod očima.

„Ale jo, bylo. Od toho přece plesy jsou."

„No to víte, že jo. A taky si to zasloužíte, po tom všem. Pozdravujte paní."

„Počkejte paní Mráčková. Já tomu teď moc nerozumím. Vy přece víte, že jsem už rozvedenej, ne?"

„To nebude trvat věčně, Jirko. Slušelo vám to. Tak to jen trochu zrychluju. Bylo vidět, že to přece jen není jen tak nějaká univerzitní kancelářská síla. Že to je dáma," dodala významně.

Aha. Odtud vítr fouká. Když jsem se nechyt na háčky místních kolegyň, tak mě ženou do manželství aspoň takhle. Nikdy Jirko, nedej se!

„To jí vyřídím, ale radši to moc neuspěchávejte. Půvabná žena není nikdy jistá, vždyť vy to přece znáte, paní Mráčková."

Jestli se mi to nezdálo, dokonce lehce zrůžověla. Podstatnější ale bylo, že výslech skončil a já s tou chutí na cigaretu taky.

Jarní prázdniny se blíží kvapem. Sestra už dávno slibovala, že se u nás o prázdninách zastaví, tak by to mohla zkusit. Sice původně myslela letní, ale přece jen už ji za ty leta znám, takže jsem s tím v létě

ani moc nepočítal. Ona má vůbec zajímavej zvyk - přijede brzy ráno a nejpozději za hodinu nebo dvě už zase musí na nádraží. Bez ohledu na to, kde jsem zrovna bydlel. Teď to má složitější, Hradec není

na přímé trati, tak jsem doufal, že se přece jen zdrží. Obzvlášť když už má ty prázdniny.

„Tak jsem koukl na vaše a naše termíny prázdnin Jiřko."

V telefonu zapraskalo, jen jsem doufal, že jsem se netrefil do vyučování.

„Halóó..."

„No ahoj, to jsem já, Jirka."

„Moravcová, prosím."

Ne, není to jednoduchý komunikovat s ní.

„Ahoj Jiřino, to jsem já Jirka, tvůj bratr. Jak mě slyšíš?"

Myška se tlemila na gauči, protože tyhle hovory s Jiřinou znala.

„Ahoj brácho. Co se děje? Zrovna jsem v obchodě," chvíli se odmlčela. „Nakupuju."

No ještě, že tak. Už jsem se lekl, že tam začala prodávat.

„Ahoj Jiřko. Koukal jsem na vaše termíny prázdnin a máte je stejně jako my."

„Jo. No to je fajn. Přijedete?"

„Ne. Myslel jsem, že bys právě přijela ty, jak jsi slibovala v létě."

„Aha. Jo. Rohlíků mám pět. Ne čtyři. Aha. Čtyři, děkuju."

„Já ti zavolám, až nakoupíš, jo?"

„Nene, není třeba, jen jsem koupila o jeden rohlík míň. Povídej."

Ach jo.

„Takže, velmi rádi bychom tě u nás uvítali, Jiřinko."

Myška už na gauči nezvladatelně válcovala přehoz. Ještě, že má králíka v kleci, jinak by byl už nejspíš placatej.

„No to by šlo, když jsou ty prázdniny. Nevíš, jakej máme termín my?"

„Stejnej Jiřko. Proto volám."

„Jasně. Já koukala na vlak... ráno bych přijela v jednu odpoledne a v šest mi to jede zpátky."

To je neuvěřitelnej člověk.

„Jiřko, říkalas, že se ti Hradec líbí, a že bys ho chtěla vidět. Večerní je obzvlášť krásnej... myslíš, že takhle něco stihnem? Proč..."

„Tak jsme domluvený. Brácho já už musím, pak si zavoláme."

Píp.

Myška se smála jako cvok. Prý už začíná rozumět některým mým úchylkám, když jsem v tomhle musel vyrůstat celé dětství.