Ne, fakt vám nechci vyprávět pohádku o Karkulce, natož o její babičce. Ale o sobě a o své německé babičce, Sudeťačce, té nejhodnější babičce co kdy na světě byla. Bydlela asi půlhodinky chůze od nás, takže asi od druhé třídy jsem vždy po škole, sotva jsem doma odhodila aktovku (vzpomínáte na ty velké školní aktovky?) a shltla oběd, tak jsem se vydala do Holešovic, do jejího kouzelného pidibytečku. Za dveřmi byla dlouhá chodba, v ní po obou stranách plno dveří...
Ne, fakt vám nechci vyprávět
pohádku o Karkulce, natož o její babičce. Ale o sobě a o své německé babičce,
Sudeťačce, té nejhodnější babičce co kdy na světě byla. Bydlela asi půlhodinky
chůze od nás, takže asi od druhé třídy jsem vždy po škole, sotva jsem doma
odhodila aktovku (vzpomínáte na ty velké kožené školní aktovky?) a shltla oběd, tak
jsem se vydala do Holešovic, do jejího kouzelného pidibytečku. Za vchodovými dveřmi byla
dlouhá chodba, v ní po obou stranách plno dveří... Jo, býval to asi dřív jeden velký byt, teď patřil každý pokoj někomu jinému.
Chodba byla tmavá a prázdná.
Je zajímavé, že jsem za celá ta léta, co jsem za babičkou chodila, tam nikoho
neviděla.
Měla jsem ode dveří svůj
klíč a šla jsem až na konec, kde za dveřmi napravo byl bábinčin pokojíček. Byl
to takový malý obdélník, uprostřed byly dveře na malý balkónek, po straně měly úzká
okna, na nichž visely háčkované záclony.
Dnes, když si na ně vzpomenu, tak stejně mi to připadá neuvěřitelné.
Byly nejméně dva metry na výšku a stejně tak na šířku. Háčkované z bílých nití,
tenkým háčkem, s očkem sotva viditelným. Ani mi tehdy nepřišlo, že je to něco „extra“,
protože jen málokdy jsem babičku viděla s rukama v klíně. Většinou
něco vyráběla: pletla ponožky, rukavice, svetry, háčkovala záclony. A většinu z toho
dělala tak, že se na své ruce ani dívat nemusela. Prsty se jen kmitaly a dílo přibývalo.
Ještě mám schováno plno
nádherných pletených deček – od těch malých, někdy i menších než obvod
sklenice, až po veliké ubrusy na sváteční stůl.
Tahle doba je už dávno za
námi, pochybuju, že by ještě někdo něco podobného nejenže svedl, ale opravdu
dělal.
Mj. naposledy jsem poté viděla
háčkovat záclony z příze; to dělala moje máma, když si jednou na lyžích blbě zlomila nohu,
měla sádru odshora až dolů a strašně trpěla, že nemůže plno prací dělat. Tak
alespoň uháčkovala krásné záclony do jednoho pokoje – ten pokoj měl okna od
stropu k podlaze (jo, bylo to nádherné!) a šíře oken byla také od zdi
ke zdi, tedy celých osm metrů krát třiapůl výška. Bydleli jsme tehdy v krásném bytě na pražské
Letné. Ale tohle háčkovat?!?
Ale vrátím se na návštěvu k babičce.
Jak jsem už psala, chodila jsem k ní každý den.
Babička byla nikdy nedočtená
kniha všemožných zajímavostí. Když jsem ještě o hodně dřív bývala k ní semotamo odložena na noc,
tedy fakt jako mrňavka, protože rodiče měli candrbál (byli svého času mistři
Evropy ve společenském tanci), byl to pro mne vždy úžasný večer a noc a den.
Těch pohádek… No, ale na jednu, k vzteku, nikdy nezapomenu: tedy na tu
první a jedinou část. Protože to šel zrovna nějaký princ vysvobodit princeznu, nebo tak
něco, a do čarovného světa vstupoval kouzelným pařezem. Vstoupil tam, dostal se
do spleti kořenů – cest, a hledal a hledal…. Chrrrrr, chrrrrr … Babička
nevzbuditelně usnula a já za pár minut taky, stulená v její náruči. No
nic, však já se zeptám ráno.
Jenže – ráno bylo zase plno
věcí, plánů, činností – a já si na tu nedopovídanou pohádku vzpomněla až zas za
týden, kdy naši kroužili a kralovali v Lucerně.
„Babi, a když ten princ byl
v těch kořenech, kudy se dostal za tou princeznou?“ Babička se na mne
udiveně podívala: „Copak já vím? To ses měla zeptat hned ráno, ten se tam
určitě zamotal a pohádka se nám ztratila… Večer ti povím jinou, ano?“ Proto dodneška princ bloudí v čarovném lese, v cestičkách pařezových kořenů… A já si to dodneška přesně pamatuju, nevím, jak to dopadlo - a to je přeci k vzteku.
A z té doby se
právě datuje ta záhada s babiččinýma botičkama. Ona měla před svou kuchyňskou kredencí stoličku, na stoličce kufr, a v kufru poklady.
Jedním z těch nejhezčích byly její taneční střevíčky. Dnes bych je
tipovala tak na velikost 36 – 37. Byly hedvábné, zdobené, opravdu střevíčky
Popelčiny. Já si s nimi hrála, směla jsem v nich po pokoji chodit –
sedm kroků k oknu, sedm zpět k babičce. Měla jsem vatou vycpané celé
špičky, ale stejně mi nohy kvedlaly.
A pak jsem se podívala na
babiččiny nohy v teplých bačkorách, zapnutých takovým tím zvláštním
žebříčkem: „Babičko, ale jak jsi je tenkrát obula?“
Babička se rozesmála a jednu
bačkoru sundala. Měla nohu velkou, širokou, u palce velikánský kloub, prsty
každý jiný.
„Jo, Dadlinko, to se stane,
když hodně chodíš. Já jsem několikrát obešla svět, přenesla jednu horu z místa
na místo, a to víš, to se nožičky rozrostou, když mají takovou námahu. Ale co
kdybychom šly do parku?“
Tak jsme se obě obuly, babi
si vzala své současné pohodlné dvaačtyřicítky, a šly jsme do trojského parku.
Hezký a milý den všem,
d@niela
|