![](http://obrazky.kudlanka.cz/cestajecil.jpg) Nemůžu říct, že bych přežila svou vlastní sebevraždu, myslím, že to, co jsem přežila, bylo daleko horší. Našla jsem, jak se pokouší se zabít moje vlastní dcera. Ale abych začala od začátku. Myslím, že nejsme s manželem nijak zvláštní rodina. Nejsme ani chudí, ani bohatí, i na tu dovolenou jsme jednou ročně jezdili. Nikdy jsme se nijak bouřlivě nehádali, máme klidnou domácnost, prostě obyčejná rodina. Proč si naše dcerka našla ve čtrnácti letech tu partu, nemáme ani jeden z nás ponětí.
Nikdy jsme to neschvalovali, ale zas jsme se drželi
toho, že když jí budeme dávat domácí vězení a podnikat radikální kroky,
nemůžeme uspět také. Možná jsme měli být důslednější. No, Karolina se prostě
chytla feťácké party. Nebylo to hned od začátku, aspoň myslím, ale finále bylo
o to horší. Napřed tam jen tak chodila, se školou nikdy problémy neměla a tak
se dostala vcelku snadno na vybranou střední školu i přes chození do party.
Následující rok už to tak snadné nebylo. Karolina
začala ve svých patnácti přespávat mimo domov, několikrát jsme jí hledali
pomocí policie. Ze školy jí samozřejmě nakonec vyhodili, i když se nám je ještě
dvakrát podařilo přesvědčit, aby jí ještě dali šanci. Karolina prostě neměla o
nic zájem. To už asi i drogovala.
Ono se lehce říká, že rodiče si toho musí všimnout,
ale někdy to prostě nejde. Karolina byla vždy lehce flegmatická, a prohlížet jí
zápěstí a oční panenky nás v té době nenapadlo. Prostě nám ani nepřišlo na
mysl, že by v něčem takovém mohla jet! Pořád opakovala, že tam má chlapce,
že je nešťastně – nebo šťastně – zamilovaná, prostě normální srdeční problémy.
I když slovo normální asi nezní moc dobře...
Manželovi se podařilo jí dostat do učení na cukrářku,
a i když Karolina nejevila přiliš zájem o svou budoucnost, měla jsem dojem, že
chce začít znovu. Snažili jsme si s ní promluvit, vždy říkala, že neví,
proč to dělá, že toho určitě nechá, že bude vše v pořádku. V šestnácti
letech nám poprvé dlouhodobě utekla z domova. Našli jí až za sedm měsíců.
Byla ve strašlivém stavu, hubená, zničená a těhotná.
Vzala jsem si v práci neplacené volno a zůstala
s ní doma. Byla hodná, snažila se, myslím, že se na dítě, aspoň ze začátku,
těšila. Byla už v šestém měsíci těhotenství a tak, i když na drogách, dítě
přijít na svět muselo. Narodilo se samozřejmě předčasně, ale v nemocnici
chlapečka zachránili. Co se Karolina vrátila, zažádali jsme o adopci, chtěli
jsme si vnoučka nechat za každou cenu, a to se nám nakonec podařilo.
Karolina utekla ještě z porodnice. Kája se z toho všeho, co mu jeho matka
připravila, nakonec velmi dobře dostal, dnes je to milý a veselý chlapeček, a
rozhodně spokojený. O Karolině jsme se pak dozvěděli, až když nám vykradla byt.
Potřebovala peníze na drogy. Myslím, že v té době už naše city k ní
pomalu ochládaly. Před jejími osmnáctými narozeninami nám ji domů přivezla
policie. Šlapala na dálnici u řidičů kamionů. Byla v takovém stavu, že se
to ani nedá popsat. A zase těhotná.
Tentokrát ale za pár dní potratila, a ani mně se
nedařilo ji nějak dát do pořádku. Vím, že byla zničená nejen na těle, ale i na
duši, už tak přišla domů, ale tentokrát jsem viděla, že se v ní něco
zlomilo. Bylo to pro nás pro všechny moc těžké období.
Nejvíc ale pro Káju, byl sice ještě moc malý, aby něco
chápal, ale i dítě vycítí, když se něco děje. Tentokrát jsme na našem obvyklém
režimu nic neměnili. S manželem jsme normálně chodili do práce, Kája byl
ve školce. Vše cenné jsme odvezli pro jistotu ke známým.
Tu strašlivou středu jsem šla z kanceláře jako
obvykle. Vyzvedla jsem Káju, a protože mi nebylo moc dobře, místo obvyklého
nákupu potravin jsme šli rovnou domů. Nákup zvládne později manžel.
V bytě ticho. Šli jsme napřed do kuchyně, malý
dostal svačinu, seděl klidně u stolu v kuchyni a jedl. Já šla trochu
poklidit a náhodou jsem drcla do dveří pokojíčku. Karolina ležela na gauči
v dost nepřirozené pozici. Okamžitě jsem věděla, co se stalo. Byla jsem
ale jako ztuhlá, co udělat dřív? Musela to být sotva vteřina, ale pro mě to
bylo jak věčnost.
Pamatuju si, že jsem si pořád opakovala – co mám
dělat, co mám proboha dělat?
Skočila jsem k ní a na krku se mi konečně
podařilo nahmátnout velice slabý puls. V pokoji nilde žádné prášky
neležely, ale vypadalo to jako jasná otrava. Okamžitě jsem běžela do předsíně a
zavolala záchranku. Kája putoval k sousedce, nezmohla jsem se na žádné
vysvětlení, nebyla jsem schopná slova. Než sanitka přijela, bylo i mně na
umření. Všechny problémy, co s Karolinou byly, byly zapomenuty. Vždyť to
bylo moje dítě, moje malá holčička.
Co se dělo dál, přesně nevím, vše je jako ve snu,
přijela sanitka, pak manžel. Následovalo oživování, převoz, nemocnice, dlouhé
hodiny čekání. Karolinu nakonec zachránili. Proti její vůli. Pak týdny na
uzavřeném oddělení psychiatrie. My v té době už nemohli dělat nic, byla
legálně dospělá. Osmnáctiletá, sotva padesát kilo, tvář vyčerpaná životní
únavou. Tohle že je dospělý člověk? Schopný sám o sobě rozhodovat?
Už tři roky o ní nic nevíme. Je naživu? Co dělá?
S kým je? Kde je?
Postupně se učíme zapomínat. Nevím, zda jsem ji měla
najít. Vím, že to jsou špatné myšlenky, ale věděli bychom. Ta nejistota, ta je
strašná. Na druhou stranu stále doufám. Třeba se stane zázrak, a jednoho dne se
k nám vrátí usmívající se a spokojená mladá žena.
Maminka-babička
MARCELA
|