 V naší zemi je typické oslavit svátek svatého Martina svatomartinskou husou a zapít ji svatomartinským vínem. Ve vinných sklípcích se žehná vínu a po republice se běžně pořádá mnoho akcí. Oslavy svátku svatého Martina se každoročně konají okolo 11. listopadu. Města při této příležitosti pořádají veřejné trhy, během kterých svatý Martin slavnostně přijíždí na bílém koni. Podle letité tradice s sebou přináší bílou zimu a blahobyt.
Co víme o
samotném svatém Martinovi?
Martin z Tours,
který se někde nazývá také Martin le Miséricordieux, byl římský voják a
poustevník, který byl v dospělosti pokřtěn a stal se později ve Francii biskupem.
Byl uznávaným
patronem chudých a ochránce děti. Známý je příběh, jak se jednoho mrazivého
zimního večera, za sněhové bouře, vracel do vojenského tábora. U brány ho
jakýsi žebrák prosil o peníze. Ty u sebe však Martin neměl, stejně jako jídlo,
které by mu jinak rád nabídl. Proto mečem rozřízl svůj důstojnický plášť a
polovinu mu dal k zahřátí. Díky tomu ho
zachránil před umrznutím.
Biskup Martin zemřel
8. listopadu 397, ale pochován byl 11. listopadu, ve který den se od té doby
slaví na jeho počest svátek. Tento sice není zdaleka tak významným, jako
například Velikonoce či Vánoce, neodmyslitelně k němu ale patří řada tradic.
Tou u nás je pečení husy a pití svatomartinského vína.
A proč vlastně právě
husu?
K pojídání husy
se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že Martin
se v den, kdy měl být jmenován biskupem, z vrozené skromnosti před takovou
poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš však prozradily,
což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Podle jiné legendy měl Martin být
při kázání husami rušen natolik, až za trest skončily na pekáči.
Martinův svátek
navíc připadá na dobu, která dříve předcházela období půstu, lidé si proto před
ním vychutnávali právě pořádně vykrmené husy.
Tato tradice
měla v dřívějších dobách i jasná pravidla při rozdělování porcí členům
domácnosti. Sluhové dostávali křídla či stehna a hospodář s rodinou se podělili
o zbytek. Kůže se pak dávala do bot, prý aby se nohy nepotily a aby na nich
nerostla kuří oka.
A konečně dalším
důvodem, proč bylo zavedeno posvícení martinské, vypravuje i tato pověst:
Kdysi vyjel si
český kníže Oldřich lovit do lesů křivoklátských, kde se však odloučil od své
družiny a zmátl si cestu v hustém lese. Troubení jeho přivolalo uhlíře z
nedaleké osady, kde právě slavili posvícení. Uhlíř vyvedl knížete, jehož
neznal, z lesa, a pozval ho do své chatrče na husu. Kníže, který se vydával za
knížecího komorníka Janka, přijal pozvání uhlířovo a poživ husy posvícenské a
pobaviv se v chatrči jeho, pozval ho, aby ho v Praze na hradě navštívil. Uhlíř
to slíbil za tou výminkou, že mu tam pan Janek dá též upéci husu. Potom vyvedl
knížete z lesů.
Kníže sešel se
brzy se svou družinou a vesele jí vyprávěl, co se mu přihodilo. V den sv.
Martina dostavil se uhlíř skutečně na hrad Pražský a poptával se po panu
Jankovi. Dvořané, jsouce již na jeho příchod připraveni, uvedli ho ke knížeti,
s nímž užaslý uhlíř potom stoloval a na huse si pochutnal.
Na památku
tohoto vysvobození svého z lesa a srdečné pohostinství českých uhlířů ustanovil
kníže Oldřich, aby každého roku slavil se den sv. Martina pečenou husou a z
toho ustanovení mělo počátek posvícení martinské.
Pokud si budete na husičce pochutnávat,
užívejte si s mírou – a nechte si také
pár korunek na vánočního kapra.
Dobrou
chuť,
d@niela
|
