A máme tu další pokračování o Mileně a jejích koníčcích. Ukončení existence oddílu na Maškově proběhlo, aniž by se nám dostalo vysvětlení či informací, kam koně „zmizeli“. Takže v podstatě nedošlo k řádnému sloučení obou jezdeckých klubů. Jen jsme se po několika dnech nějak dozvěděli, že „naše“ koně jsou v Hájích, a když jsme se tam vypravili, nenašli jsme ve stájích všechny. Našli jsme u stáje zjevně novou přístavbu čtyř boxů a v těchto boxech jen Toulku, Ivanu, Útěchu a Dášu. Petru prý prodali kvůli jejím nohám za tzv. jateční cenu a Lídu se Šiškou prý do tahu.

Později se prodaly i další maškovské klisny, a ve stáji zbyla jen Toulka. Buď byla nejlepší, nebo měla štěstí, že krátce po příchodu do Hájů zabřezla.

Situace tedy byla taková, že do Hájů přibyly dočasně maškovské klisny, ale s nimi i všichni jezdci. Ostatní uměli víc než já, ale přesto se v oddíle neudrželi. Stáje byly až do příchodu vedoucího zamčené, takže nebylo možné přijít dřív a stáje poklidit bez dozoru a urychlit tak čas, kdy je vše hotovo a mohou se koně sedlat. A to nám, holkám z intru, komplikovalo situaci. Také mi přišlo, že na všechny maškovské jezdce nahlíží vedoucí trochu jako na nováčky, tedy když budete od pondělí každodenně pilně pracovat, tak možná ve čtvrtek vám přidělím koně k ježdění. Co funguje jako potřebné síto u úplných začátečníků (tedy vyselektovat ze zájemců všechny, které práce u koní dostatečně nebaví), bohužel fungovalo i v případě, že vedoucí musel maškovské jezdce přijmout do jezdeckého klubu v Hájích, ale vlastně o ně nestál.

Podařilo se mi díky dobrému prospěchu vyjednat si na internátu svolení s prodloužením „vycházek“ ve čtvrtek, a když jsem od pondělka do čtvrtka ve stáji pracovala, mohla jsem si ve čtvrtek sednout na koně. Samozřejmě žádné vyjížďky, pouze dojet koňmo na kolbiště za kravínem a tam krok, klus, překračování kavalet v kroku a v klusu. Co bylo pro mne nové a posouvalo mě to dopředu, bylo pro ostatní degradace. Možná i proto staří kamarádi ubývali, vzdávali to. V Hájích se zabývali chovem teplokrevných koní, byl zde plemenný hřebec „50 Servátor-53“, který byl umístěn v samostatné stáji a nikdo k němu nesměl, pak chovné klisny s hříbaty, např. bílá hnědě puntíkatá klisna Etna, dvě ryzky polosestry Glorie a Gartana, několik mladých koní – např. Etnin syn Twist, už také vybělující, čtyři loňská hříbata, hřebeček Tripolis a tři klisničky ustájené společně ve velkém boxu. Ty se uvazovaly jen po příchodu z pastviny, aby v klidu každá spořádala svůj díl jadrného krmiva. A protože to byly polosestry (stejný otec), byly si podobné, k rychlé orientaci, která kam patří uvázat, posloužily jejich bílé „ponožky“, tedy jejich různý počet.