„Tak co, půjdeme na čtvrtou dávku?“ Položili jsme si s manželkou otázku v době, kdy se o této možnosti začalo diskutovat. Covidová čísla se tehdy pohybovala na nízkých hodnotách, a tak jsme odpověď s chutí odmávli naneurčito. V mnoha dvojicích to bývá tak, že jeden je, jak bych to tak kulantně řekl, opatrnější a ten druhý bezstarostnější. U nás je tím bezstarostnějším moje maličkost, a tak jsem se přepnul do vyčkávacího režimu s tím, že počkám, až má drahá polovice zavelí, a pak do toho půjdu.

„Honzo, čísla jdou nahoru a já navíc zjistila, že na našem středisku už mají tu novou protiomikronovou vakcínu, jdeme na to?“ Optala se mě Soňa před pár dny. Tedy, optala, každý zkušený ženáč dobře ví, že tohle není otázka, nýbrž pokyn oděný do otázkových šatů jen proto, aby nevypadal tak direktivně, ale že ve skutečnosti jej není radno brát na lehkou váhu. Zachoval jsem se tedy podle toho a odpověděl své drahé, že ano, ale že nepůjdu na naše vesnické středisko s omezenou ordinační dobou, ale nechám se naočkovat někde v Praze cestou z práce. Nakonec proč ne, ani jednomu z nás už není zrovna patnáct a předchozí dávky nám nijak neublížily.

Z dřívějška jsem měl dobré zkušenosti s Metropolitním očkovacím centrem, sídlícím na pražském Vyšehradě. Skvělá organizace, žádné čekání, příjemný personál, ode mě pár stanic metrem v Kongresovém centru, tak proč je nevyužít znovu, tedy pokud ovšem ještě existují.

V úterý jsem jen tak cvičně naťukal do vyhledávače text „kongresové centrum očkování,“ párkrát kliknul a ke své potěše zjistil, že stále fungují a že už dokonce taky mají tu novou vakcínu. Bez nějakého dlouhého zkoumaní jsem prolétl registrací a řekl si, že tedy dobrá, první část úkolu jsem splnil a teď mám nějakých čtrnáct dní čas, než na mě dojde řada a dorazí mi PIN2. Jenomže ouha, mé představy se ukázaly býti liché, za necelou půlhodinku mi pípnul mobil a dvojka byla na světě. Jako správný, teď nevím, jestli manžel, muž činu nebo něco jiného, jsem si řekl, že není nač dále čekat a zarezervoval si termín na čtvrteční odpoledne, aby mi to vyšlo akorát, až to v práci zabalím.

Když nastal den D a blížila se hodina H, vyrazil jsem s předstihem, vlezl do metra, přesunul se na Vyšehrad a vydal se ke Kongresovému centru, aniž bych tušil, že jsem právě vstoupil do čehosi, co by se bez nadsázky dalo nazvat zlým snem.

„Dobrý den, prosím vás, nevíte náhodou, kde je tady očkovací centrum?“ Položil jsem otázku dvěma urostlým mladým mužům v černém poté, co jsem obešel celou severní stranu té rozsáhlé budovy, ale příslušný vchod nenašel. Ti dva byli poblíž zevlující policajti, mě napadlo, že mají za úkol pomáhat a chránit, ochranu jsem sice nepotřeboval, ale pomoc ve formě rady kdeže to teda konečně najdu, bych od nich uvítal.

„My nevíme,“ odpověděl mi první. „Tady asi nic takového nebude,“ doplnil ho druhý. „Ale počkejte, zkuste to z druhé strany,“ rozvzpomněl se ten první a naznačil rukou oblouk, končící kdesi na obzoru kolem toho velikánského stavení. Inu poděkoval jsem a vyrazil směrem, odkud jsem prve přišel.

„Sem nesmíte, tady je soukromý uzavřený prostor!“ Zarazili mě u závory na jižní straně té mamutí budovy další dva hromotluci v černém. Tihle už nebyli policajti, ale jakási soukromá ochranka, tvářili se zarputile a nebezpečně, a dali mi jasně najevo, že pokud se pokusím jít dál, rozhodně se se mnou nebudou mazlit. Navíc o žádném očkovacím centru neměli ani ponětí, proč taky, že jo?