Tak jsem se rozhodl připojit, a taky vám vyprávět o pejscích, kteří mě životem doprovázeli od dětství až do pozdního stáří. O hezkých zážitcích, ale i o smutku z jejich odchodu. Protože jsem psy měl vždy nesmírně rád. A nechci se vytahovat, ale věřím, že i oni měli rádi mě. Začnu v době, kdy jsme s bráchou byli ještě úplně malí kluci, a nebydleli už ve městě, ale na vesnici. Ten první, stejně jako ti ostatní, se ke mně dostal vždy náhodou. Já psy nekupoval.
Bratr Jindřich, všechno, co mělo čtyři nohy, miloval. A
taky občas tím celou rodinu dost vyděsil. Jednoho podzimního dne, když jsme
ještě bydleli ve městě, setsakra postrašil obyvatele třípatrového domu, ještě
ve městě, kde jsme bydleli. Již se šeřilo a čtyřletý Jindřich nikde. Ulice před domem
lemovalo zábradlí a pod ním vantroky, což je dřevěný široký žlab, v němž
proudila voda k nedaleké malé elektrárně a ještě kus dál tekla mělká říčka. Když
už měli všichni dospělí hlavu plnou černých myšlenek, zastavil před naším domem
vůz tažen párem koní, a ozvalo se z něj volání:
"Komu patří tenhle kluk?" a Jindra byl na světě.
Co se stalo? Když
povoz projížděl městečkem, Malý Jindřich si naskočil nepozorován vzadu na vůz.
Ve stáji, když kočí odstrojoval koně, tak kde se vzal, tu se vzal, najednou se
objevil tenhle prcek, a ptal se ho, že za kolik peněz by koně prodal? Tak hodnému
kočímu nezbylo, než zase dát na koně postroje a vyšlápli si zpět do města.
AJAX
Pak, když bylo Jindřichovi asi sedm let, jednoho dne přivedl
domu vlčáka a říkal mu Ajax.
To jsme už nebydleli ve městě, ale na vesnici. Ajax
u nás zůstal pár měsíců, ale poté jednoho dne odešel. Byl to pes toulavý a
nebyl asi plně spokojen se stravou, kterou dostával, nevím. I když panu Hůlovi,
který s námi sousedil, zamordoval dvě slepice.
V té době raného socialismu se pracovalo i v sobotu od
šesti ráno do jedné odpoledne, a dodržovali se dle nařízení i bezmasé čtvrtky. Maminka
každou sobotu odpoledne z městečka kde pracovala, přijížděla s velkým nákupem.
Však nás strávníků bylo i s Ajaxem celkem sedm. Ten, přilákán vůní, v kuchyni vždy
asistoval. Jednou se stalo, že v nestřeženém okamžiku uzmul ze stolu celý
ten velký kus vepřového, co bylo na nedělní oběd, a vyběhl s ním do
zahrady.
Maminka s křikem informovala rodinu. Na zahradě začala
honička šest na jednoho. Ajax nakonec nerovný boj vzdal a kousek vepřového v
neděli také dostal.
To je má vzpomínka na Ajaxe, prvního i posledního pejska
naší rodiny. Pak už jsem měl psa až jako dospělý.
Pepa Kouba,
a příště o tom
dalším.
|