 Slíbila jsem pokračování Mikinovy cesty do inuitské vesničky Tuktoyaktuk na břehu Severního ledového oceánu. Pokračování se trošku opozdilo, ne jeho vinou. Kudlanka se "trošku zasekla" a nějak moc nefungovala. Tedy, ne náš časopis, ale sama pachatelka... Měla jsem zase problémy se svou praktickou lékařkou. Ale - to vám napíšu jinde - teď už spolu pojedeme do toho dalekého místa našeho světa - k Inuitům. Mj. dívala jsem se na tamější počasí - a kupodivu, dnes (v neděli) je tam stejně "teplo jako u nás..."
Tuktoyaktuk je fakt hodně drsné
místo.
Domky Inuitů jsou většinou pěkné a
dobře udržované, ale mezi nimi jen štěrk, sem tam nízká tráva, naplavené dřevo,
lodě, sněžné skútry i dodávky v nejrůznějším stavu či stadiu rozkladu. 
Zahrádku
či opravdový trávník zde neuvidíte. Přesto má tohle místo jedinečnou atmosféru,
hlavně díky přátelským obyvatelům.
Mají tam taky pár obchodů i
kostelíků, malinkou restaurací, radarovou stanici tzv. DEW Line, kterou
vybudovalo NATO pro případ, kdyby Rus (jak je jeho zvykem) zapomněl, kde má
hranice.
A úplně na konci osady mají kamenitou výspu s místy k parkování a
velikým nápisem Arctic Oceán. 
A tak jsme se navzdory silnému
větru radovali, fotili a máčeli si nohy v oceánu. Kluci pak dokonce našli hezký malý dřevěný
katolický kostelík, a tak jen mohli litovat, že s tím svým obřadem nepočkali. Jak už jsem psal minule, tak když byla
neděle, oni si museli odsloužit mši, protože oba jsou katolíci, a jeden z nich je farářem. A tak co jim zbývalo...
Potom nás čekala ještě poměrně slušná večeře v
restauraci, s ochutnávkou velrybího tuku zvaného muktuk, a už nám zbývalo jen
zalehnout.
Druhý den jsme se dokodrcali zpět
do Inuviku. Ten je zdaleka největší ze všech čtyř osad v téhle části severní
Kanady, a jako jediný by se dal nazvat městem. Je v něm známý kostel ve tvaru
igloo, poměrně velké obchodní středisko, pár hotelů i restaurací, bar , a
samozřejmě i obchod s alkoholem.
Mezi domy jsou izolované trubky
nebo bednění zvané utilidory. Těmi vede kanalizace i přívod vody, které by se
daly do věčně zmrzlé půdy zahrabat jen těžko.
Obyvatelé Inuviku jsou Gwitchin,
Inuité, bledé tváře i další - hlavně Pákistánci, kteří si zde zbudovali
nejsevernější mešitu na západní polokouli. 
A z Inuviku jsme jeli zpět na
jih, přes oba trajekty, Fort McPherson a Richardson Mountains.
Tam nám hodně pršelo a byla mlha,
ale vše se spravilo na Yukonu, kde svítilo sluníčko a kde už zlátne listí na
stromech i v tundře. 
Pokud se někomu zdá, že na fotce s tundrou a letícím
havranem vidí i medvěda, má pravdu. Ten černý flek pod havranem je opravdu
pasoucí se medvídek...
A to už nám zbývala jen poslední noc
na našem campu v Rock River, a pak jsme jeli přes Ogilvie Mountains domů.
Na tachometru mi přibylo 1900
kilometrů, na předním skle Berana pár prasklin, ale stálo to zato.
Za polární kruh jezdím teď každý týden.
A fotím a fotím,
tak vám zas něco „od nás“ brzo ukážu.
MIKIN
|
