 Před téměř 10 lety jsem pro Kudlu napsal cestopis "S Beranem na sever" - o tom, jak jsme s Joanne ve Vancouveru koupili pickup Dodge Ram, a podnikli s ním dlouhou cestu přes Vancouver Island, Cassiar Hwy., Alaska Hwy. až k nám do Dawson City. Takže tohle je vlastně pokračování, které by se mohlo klidně jmenovat "S Beranem úplně na sever". Mám v Česku dva kamarády, kteří u nás už byli a projevili touhu dostat se až na místo, kde v Kanadě končí poslední silnice, tedy do inuitské vesničky Tuktoyaktuk na břehu Severního ledového oceánu. Den po jejich příjezdu jsme proto naložili Berana a
vyrazili. 30 kilometrů od našeho Medvědího potoka končí poslední cesta se
zpevněným povrchem a začíná štěrk. Na téhle silnici máme s manželkou vládní
kontrakt na údržbu dvou turistických "campgroundů" a tak jsme spojili
turistický výlet s prací. První camp je asi 200 km daleko, ten druhý téměř 500
km daleko a je umístěn už 40 km za polárním kruhem. 
Dempster Hwy, po které jsme jeli, je zároveň jediná
kanadská silnice, která polární kruh překračuje. A tak jsme tuhle pomyslnou
čáru na mapě, (kde v nejdelší den roku slunce nezapadá a v nejkratší den
nevychází) zdárně překročili, udělali v campu nezbytné práce a v polovině naší
cesty zalehli ke spánku.
Druhý den nás čekalo pouhých 20 minut cesty k průsmyku
v Richardsons Mountains, kde jsme překročili hranici do Northwest Territories a
pokračovali těmi krásnými horami k přívozu přes řeku Peel. 
Tahle ferry je poměrně krátká a jezdí tam a zpět na
ocelovém laně. Hned po dalších 10 kilometrech je první vesnice zvaná Fort
McPherson, obývaná stejně jako Dawson hlavně domorodým národem Gwitchin.
Byla neděle, všechno bylo zavřené a tak jsme po krátké
prohlídce vyrazili k mohutné řece Mackenzie. Trajekt, který zde jezdí je mnohem
větší než ten na řece Peel, a má také mnohem více práce. Nejen díky velké řece,
ale také díky třem přístavištím, které musí zvládnout. Převáží totiž auta i
lidi nejen přes Mackenzie, ale i přes Arctic Řeď River do vesničky Tsiigehtchic. 
Tohle jméno v jazyce
národa Gwitchin vypadá na první pohled jako pořádný jazykolam, ale naštěstí se
to vyslovuje docela dobře, dá se říci že skoro slovanský - Sikaček. 
Ale my do Sikačeku nejeli a pokračovali po dosti
rozbité silnici až do Inuviku. Tam
jsme ale jen doplnili nádrž, prohlídku nechali na zpáteční cestu a pokračovali
dál a dál, směrem oceán. Tenhle úsek silnice byl dokončen teprve před čtyřmi
roky, ale je v dosti mizerném stavu. Jediný grader na 150 km, jak se zdá nestačí... 
Krátce za Inuvikem zmizely i ty poslední, už tak
neduživě smrčky a dál byla jen tundra a jezera. Více a více jezer se spoustou
vodních ptáků. Hus, kačen, ale hlavně labutí, oblíbenou to pochoutkou zdejších
Inuitů. Ti aby se na lov ke všem těm jezerům dostali, parkují u silnice sněžné
skútry, za kterými táhnou sáně. A to jak v zimě, tak v létě. Po dvou hodinách
jízdy už zbyla skoro jen ta jezera a mezi nimi kličkující silnice. 
A pinga. Pingo je v téhle placaté krajině podivně vyhlížející
kopeček, někdy i pořádný kopec, který nevzniknul nějakou geologickou činností,
ale nárůstem ledu. Pod tundrou, která roste na místě bývalého jezera, začne
přibývat led, který vytlačuje vegetaci i kamení výš a výš, až nakonec vznikne
obrovská čočka ledu, pokrytá trávou a nízkými křovinami.
A tak jsme jeli dál mezi pingy a jezery, až náhle na
břehu jednoho z nich ležely hromady naplaveného dřeva. V krajině bez lesů to
mohlo znamenat jen jedno - byli jsme na břehu Severního ledového oceánu... 
Zde si moji kamarádi vyžádali přestávku, protože byla
neděle a oni si museli odsloužit mši. Oba jsou totiž katolíci, a kdyby jen to -
jeden z nich je farářem. A tak co jim zbývalo...
Já se psem Charleym jsme počkali v autě a po skončení
obřadu nás čekalo posledních pár kilometrů do vesnice.
Pokračovat
budu zase příště – nejspíš zítra…
MIKIN
|
