 Zápasím s tím celou tu dlouhatánskou dobu, co oblažuju svět svou přítomností. A že mi to ten svět dával a dává občas setsakra "sežrat". Napřed jsem vstávala brzy do školy, na střední jsme jako první hodinu mívali tělocvik, což bylo "moudré rozhodnutí" nějakého trhlého kantora, že prý nás to probere. Jo, probralo, ale bylo to někdy kruté. Hlavně když zazněl rozkaz: "Do tepláků a běžíme do parku!" Musela jsem později přežít i to, že jsem do práce - na šestou - jezdila z Florence autobusem. Do Vodochod, do fabriky na letadla, kde jsem tehdy působila coby administrativní pracovnice.
Pak už to šlo v podobném režimu
téměř až dob posledních. Nikde vás totiž nezaměstnají s tím, že budete
přicházet tak kolem jedenáctý… Sice jsem si časem svou práci „poněkud“ upravila,
tedy tehdy, kdy jsem se už živila psaním, a tehdy občas na reportáž vyjela až
kolem deváté. No, ale to se povedlo jen občas. Jenže, v té době jsem hodně
psala či točila rozhovory s herci a zpěváky, a ti, jak známo, pracují
večer. A k dispozici na pokec jsou až poté. Takže jsem se domů vracela
kolem půlnoci s vidinou, že píchačky na mne čekají nejpozději do sedmi.
Pak už čas příchodu je vytištěn červeně, a takové dva tři červené záznamy za
měsíc, to už zavání docela průšvihem…
A mizerný je i kontakt s kamarádkami a kamarády. Nevím, ale snad
většina lidstva se přímo vyžívá v tom, co nejdříve vstát a co nejdříve zas
jít spát.
Uznávám, že časné ráno je krásné; když si to vrávorám jihoměstským parkem za
svým čoklíkem, hlavu hluboce skloněnou, tak potkávám docela dost lidí,
těch opsených, ale já opravdu nejsem schopna nějaké hlubší komunikace.
Soustřetdím se jen na výmoly na cestě, případně na to, abych na nějaké lavičce,
na které cestou spočinu, nic nenechala. Jednou jsem takhle absolvovala skoro
celou tu dlouhou cestu znovu, abych nalezla ztracené brýle. Když jsem se pak v zoufalství
jedné dámy s labradorkou zeptala, s úsměvem mi doporučila, abych si
je tedy sundala z vlasů. Kam jsem je nad čelo měla zastrčené.
A to ani nemluvím o tom, když potřebuju s něčím pomoci. Žádný
řemeslník nechodí do práce „na desátou“. Leda tak k svačině.
Nedávno jsem byla s jedním kamarádem v Hornbachu, či v něčem
podobném. Nevím přesně, neb jsem tou dobou ještě polospala. Snaživě mi říkal
všechny detaily věcí, které bych měla nakoupit, ale já vnímala maximálně jeho
hlas. Natož to, co a proč mi říká.
Klidně se i s vámi poradím – mám novou pidikuchyň, z Ikey.
Hezkou. Ale vymyslela jsem si, že by bylo děsně fajn, mít takové to světýlko
přidělané pod horní skřínky. Toť můj současný problém. Nikdy bych nevěřila, jak
je to nesmírně variabilní, kolik druhů všech těch náležitostí může být. Kruci,
proč nejde jet na nákupy ne jen pozdě dopoledne (z hlediska toho skřivana),
ale i ráno, z hlediska
sovího? Jela bych tam v podvečer, před zprávama, to už je tam téměř prázdno.
Vlastně jsem nikdy nepřišla do styku s pořádnou sůvou, natož sovákem.
Se Sovákem jo, ten dokonce chodil i k nám domů, bydleli kousek od nás. Ale
i všichni chlapi, co mne pojali do svých náručí, byli skřivani. Když já se
večer probouzela, oni byli už neprobuditelní, nepoužitelní. Naopak já zas jejich ráno...
A tak to jde celý můj život.
TAK
SE PTÁM – JAK TO MÁTE VY?
A
HLAVNĚ – JAK TO ŘEŠÍTE?
Sůva d@niela
TOHLE JSEM SI NASTUDOVALA - TAK CO S TÍM? Jedná se o vrozené biologické
nastavení, které nelze žádným tréninkem měnit. Ranní typy mívají nejvyšší
hladiny kortizolu, hormonu, který ovlivňuje výkonnost, hned po probuzení.
Jejich tělesná i psychická výkonnost vrcholí kolem poledne. U sov se celý
koloběh rozběhne až odpoledne a vrcholí v pozdních večerních hodinách.
- Podle studie vědců z Barcelonské
univerzity z roku 2014 mají skřivani
sklony k perfekcionismu. Špatně se tak vyrovnávají s tím, když všechno neběží
dle jejich představ o správnosti, a tak nezřídka trpí frustracemi a pocity
vyčerpanosti. Jejich výhodou ale je, že dovedou úkoly dotahovat do konce a
jedná se obvykle o jedince s vysokou úrovní zodpovědnosti.
- Sovy
naopak
jen tak nějaká nedokonalost nerozhodí, tím pádem bývají více takříkajíc „v
pohodě“. Nelámou si hlavu s každou prkotinou, díky čemuž se dokážou lépe
soustředit na úkoly, které berou jako svoje priority. Na druhé straně jsou o
dost impulzivnější a mají potřebu stále hledat novinky, takže je ledacos může
přestat rychle bavit.
|
