 Bydlím doma, takže všechno, co se u nás děje, můžu dobře posoudit. Moje maminka, která je podle mne ta nejlepší na světě, si našla přítele. Proti tomu nic, ale on se mne snaží vyštvat, chce se k nám nastěhovat, a tak se snaží maminku přesvědčit, aby mne vyhodila. Doposud nám to vyhovovalo, já jsem ve svém pokoji, takže nepřekážím, naopak se snažím pomáhat, peru, uklízím.
Já proti němu nic neměl, byl jsem rád, že má taky někoho
jiného, než jen ty báby v práci (ona vaří v jednom domově důchodcům),
ale on si to tak naplánoval a jasně jde za svým. Je to důchodce, a určitě se
sám nudí. Přitom, to mi promiňte, je absolutně hloupý. Nic nedělá a jen pořád
mluví a mluví. Sám bydlí v docela slušném bytě, jsou to dva pokoje s kuchyní,
ale prý je to už na něj drahé. Přitom má docela slušnou penzi. A tak se
rozhodl, že já mám jít pryč a on se nastěhuje k nám.
Moje maminka ale začíná jeho řeči brát vážně. On se ji snaží
opravdu ukecávat. Plno řečí, ale aby jí něco zas přines, to ne. Jenže maminka
je ještě mladá, a tak já se bojím, že mne opravdu ten dědek vyštve z domova.
Já na začátku pandemie přišel o místo, dělal jsem obyčejnou úředničinu v jedné malé firmě, která se ale položila, a teď se opravdu nemůžu
nikde uchytit. Dělal jsem sekuriťáka v obchodech, sekal trávu kolem
paneláků, taky jsem pomáhal rozvážet jídlo důchodcům, ale to jsou všechno
kšefty jen tak na chvíli, na zastoupení někoho jiného. Takže jsem většinu doby bez práce a bez peněz. A tedy doma. Starám se
nám o domácnost, pomáhám, jak to jde. To ten dědek nahučel mámě do hlavy, že
jsem mamánek a aby mne tedy vyhodila. Kam? To mám jít někam na ubytovnu? Nikoho
nemám, ke komu jinému bych se mohl nastěhovat.
Bohužel, nejsem ničím vyučen, mám gympl s maturitou,
ale žádnou ruční práci neumím, to mi nikdy nešlo. Přemýšlel jsem, že bych dělal
toho manžela na hodinu, dokonce jsem s jedním asi týden jezdil a byl mu k ruce,
ale opravdu to nešlo. Je mi to trapné, ale nevím, jak to vyřešit. Vím, že
maminka by s ním chtěla být taky doma sama, občas mne posílá, abych jel „něco“
vyřídit babičce, které předtím volá, aby si mě tam nechala přes noc. Jenže
babička bydlí v domku strejdy, má tam takový malý pokojík, kde tedy můžu
přespat na kanapi. A aby byla nadšená,
že tam jsem, to zrovna taky není. Je zvyklá na svůj klid a já cítím, že tam
jsem jen „odložený kufr“. Někdy si říkám, že je pravda to, co babička jednou
řekla: „že mě máma mít neměla, že se jí to tenkrát snažila rozmluvit.“ A tak nevím, co dělat. Děkuju za každou radu.
MICHAL R.
|
