![](http://obrazky.kudlanka.cz/mac123.png) Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem vyhledával staré rodinné fotografie, o jejichž zkopírování mne požádala moje sestra. Na jedné z nich byl můj otec kamenosochař s velkým pemrlíkem v ruce u jakéhosi velikého bloku kamene a i z té staré, nekvalitní momentky bylo zřejmé, že si zpívá. No, není divu: zpíval si při práci skoro pořád. A mne najednou napadlo, že už je to zatraceně dlouho, neuvěřitelně dlouho, co jsem naposledy slyšel někoho si při práci zpívat.
Čert ví, čím to je. Možná už
nás je na světě tolik a jsme tak nahuštěni, že nám k hlasitému zpěvu jaksi
chybí prostor. Možná je to tím, že spousta nových povolání ty oblasti mozku,
které by rády zpívaly, prostě zaměstnává něčím jiným. Možná je to tím, že se
prostě jen stydíme. Ale nejspíše je to asi tím, že už nám chybí taková ta
prostá, živočišná, bezbřehá radost z práce. Radost z práce, kterou od začátku
do konce děláme sami, za kterou jsme zcela zodpovědni, která nám nádherně
vzniká pod rukama, která nás každým okamžikem víc a víc těší - a takovéto práce
je holt v tomto superspecializovaném a superpolotovarovém a
superpřetechnizovaném světě čím dál tím míň a míň.
Můj otec to měl ještě
snadné: sám ve velké dílně s docela pěknou akustikou, sám s kusem kamene, sám s
výhní, na které si překovával dláta, sám s bruskou, sám při míchání směsí na
umělý kámen ( pardon: kunstštajn). Ale stejně jsem přesvědčen, že si nezpíval,
aby mu nebylo smutno. To jaksi vím. Zpíval si prostě proto, že tu práci
miloval, měl z ní trvalou radost a jako každý správný zamilovaný své city
prostě vyzpívával.
Hlas měl sice
poloprofesionální, ovšem ten repertoár! Šlo o neuvěřitelnou směsku operních a
operetních árií, předválečných šlágrů typu "Je tenká jako sirka a v baru
je kasírka..." či "Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, ti mně nejdou
do páru a ne a ne a ne..." a nejposlednějších hitů zachycených z rozhlasu,
Karla Gotta nevyjímaje.
A nebyl, pochopitelně sám.
Když nám kupříkladu maloval mistr malířský Bartoš dům, stál na štaflích, s
čepicí složenou z novin na hlavě a oháněl se štětkou do rytmu bujarého zpěvu.
Ba s tovaryšem si i na duetko troufli! A zrovna tak automechanici v dílně, kam
jsme jezdili každou chvíli s podivuhodnými předválečnými auty - vraky dnes už
dávno zapomenutých značek.
Já otci ten hlas vždycky
záviděl - a taky tu jeho bezprostřednost. Ovšem léty jsem na to i bez zpěvného
hlasu přišel: nezpívám si, ale pobrukuji. A to dle prostředí zcela nahlas,
sotto voce, úplně potichu, až zcela neslyšně, neboť jen v duchu. A protože jsem
člověk ryze optimistický, případné hrozící nenálady kanalizuji výběrem
repertoáru: co já si zabroukal trauermarschů, co protestsongů a nejčernějších
blues při různých politických, ba i vládních jednáních!
Ale to jsou dnes už výjimky:
většinou si totiž (někdy nahlas, někdy neslyšně) pobrukuji svoje oblíbené
melodie ("Take your coat and take your hat, leave your worries on the
doorstep, just direct your feet, on the sunny side of the street.." je
téměř mojí hymnou) a je mi nádherně, volně, prostě do zpěvu...
A teď si vlastně uvědomuji,
že to s tím dnešním vymizením zpěvu vůbec nemusí být tak zlé, jak jsem
předpokládal na začátku. Zřejmě to většina lidí prostě dělá stejně jako já.
A pokud ne, mají nejvyšší
čas začít: radosti ze života totiž není nikdy dost!
Miroslav
Macek
29.
11. 2007
|