 Jestlipak víte, že kouzelná Pražská zoologická zahrada je v žebříčku nejoblíbenějších zoologických zahrad světa na 5. místě? Pochybuju, že někdo dovede vyjmenovat všech těch 670 druhů zvířat, která tam žijí. Já jsem se zakoukala do želváků. Konkrétně dvou následujících želvích pánů. Dosud jsem se osobně poznala jen s těmi malými, které se placatí po trávníku mojí dcery, ale ono opravdu - není želva jako želva – a dokonce ani tehdy ne, když jsou obě stejného druhu.
V případě pražských samců Tonyho a Eberharda to platí obzvlášť. Jeden
je mohutný kliďas a skutečný obr pavilonu, druhý má horkou krev, dlouhý
krk a sotva třetinovou hmotnost. Oba jsou však skutečné osobnosti. Eberhard – celým jménem Eberhad von Leipziger
Hauptbanhof – je želva sloní santacruzská, a jeho příbuzné bychom
v přírodě našli na galapážském ostrově Santa Cruz. Stejně jako ostatní
santacruzské želvy má i Eberhard klasický kopulovitý krunýř želv pasoucích se
ze země. Do Prahy přišel ze Zoo Leipzig 12. září 1996 a od roku 1998 je stálým
obyvatelem Pavilonu velkých želv.
Povahově ztělesňuje Eberhard „klidnou sílu“
s obrovskou chutí k jídlu. Všemožně se vyhýbá jakýmkoliv konfliktům,
raději tisíckrát již při sebemenším náznaku nevole z druhé strany ustoupí,
než by se pustil do souboje. Avšak jak již to tak u klidných povah bývá, když
pomyslná sklenka trpělivosti přeteče, Eberhard se naštve a jako vybuchlá sopka
hrne vše před sebou. Při hmotnosti 237 kg, která z něj činí největší želvu
v pavilonu, mu to nečiní mnoho námahy… 
Eberhardův spolubydlící Antonio je želva sloní
pinzónská, a díky svému původu patří k jedněm z nejvzácnějších zvířat
v Zoo Praha. Pinzónské želvy jsou totiž v Červeném seznamu IUCN vedeny jako
poddruh vyhynulý v přírodě a do dnešních dnů přežily vlastně jen díky své
dlouhověkosti. Na galapážském ostrůvku Pinzón, který je velký jen zhruba jako
pražské Staré Město, totiž jejich vejce i mláďata hubili nepůvodní živočichové
tak účinně, že se želvy prakticky přestaly rozmnožovat. Po desítky let
přežívali jen dospělí jedinci, dost velcí na to, aby si na ně krysy, kočky ani
prasata netroufli. Teprve nedávno začalo díky důsledné ochraně a razantním
krokům, mezi něž patřilo kompletní odstranění krys z ostrova, svítat na lepší
časy.
Do pražské zoologické zahrady přišel Antonio z Kolína
nad Rýnem v září 1995 už se svým typickým poznávacím znamením: chybějící pravou
nosní dírkou, což je pravděpodobně následek rvačky s jiným želvím samcem. Jako
jediná želva svého druhu v Evropě má Antonio sedlovitý krunýř, který je pro
želvy z Pinzónu typický. Na ostrově totiž želvy nemají možnost se pást, a tak
místo toho natahují hlavu do výšky a okusují čerstvé výhonky sukulentních
rostlin a listy keřů, v čemž jim kromě sedlovitého krunýře s vysoko
vyklenutou pomyslnou „hruškou“ sedla pomáhá také dlouhý žirafí krk.
Nedostatek potravy v přírodních podmínkách se
odráží i v Antoniově hmotnosti pouhých 72–74 kg, což je v ostrém kontrastu
s trojnásobně těžkým Eberhardem. Antonio má však na rozdíl od Eberharda
srdce „hospodského rváče“, který se za všech okolností musí předvádět a prát
se, rád provokuje a vytahuje se. Když to schytá, chvíli se oklepává, ale při
nejbližší příležitosti začne znovu „prudit“. V přírodě mezi sebou samci
želv sloních svádějí půtky, a protože jedinou další želvou sloní
v Pavilonu velkých želv je právě Eberhard, stával se v minulosti
často Antoniovým cílem – a obvykle mu ustupoval. Před pár lety ale zjistil, že
když se postaví, tak je vyšší než Tony a hlavně, že má velkou sílu, a od té
doby se na něj již Tony povyšovat nemůže.
V současnosti by se dal vztah Antonia a Eberharda
nazvat vzájemným příměřím. Do půtek se již nepouštějí a dokonce je lze oba
vidět, jak si bok po boku pochutnávají na víkendovém krmení – čínském
zelí, kadeřavé kapustě, nebo hydroponicky vypěstovaném ječmenném či pšeničném
osení. Zajímavostí je, že Toníkův krunýř by neměl být dědičný, a že oba samci,
byť se tak diametrálně vzhledově a váhově liší, si jsou přesto geneticky velmi
blízcí. Zdroj: Pražská ZOO
|
