|
 Manželka
se pokoušela dceři vysvětlit, proč v tmavém oblečení je na slunci větší
horko než v oblečení světlém. Bohužel, nachází-li se v šuplíku
nadepsaném "Znalosti z fyziky" prázdno, těžko se z něj bere. "Na mě se
nekoukej," řekl jsem jí, když pohledem hledala záchranu. Já šuplík s
nápisem "Znalosti z fyziky" ani nemám. To však
dítěti nevysvětlíte. Ba co víc, nesmíte mu to ani přiznat. Rychle by se
vám to
vrátilo při výtkách za špatnou známku ve škole.
Ale - jsou i horší věci na
vysvětlování. Konkrétně? Třeba vlkodlaci.
"Mohl by
být z krysaříka vlkodlak?", ptá se dcera. Logiku to má. Ve
filmu je však vlkodlak vždy zpodobňován jako malé tele. Proč nikdo nepoužije
malého ratlíka? Nebo alespoň jezevčíka?
"Malého
vlkodlaka by se nikdo nebál,"namítá manželka s vážnou tváří. Naučila se
odpovídat na dceřiny dotazy z oblasti nadpřirozena bez úsměvu.
"Malého
vzteklého vlkodlaka?" odpovídá dcera otázkou a hledí přitom na našeho
krysaříka, statečně bojujícího s obsahem misky.
"Velikost
je u vlkodlaků důležitá. Čím větší vlkodlak, tím větší zuby. Čím větší zuby,
tím větší kořist." Krysařík mezitím vylízal misku do blýskava, vyskočil na
gauč a zhroutil se mezi polštáře.
"Vlkodlak
běží nocí za svou kořistí. Musí mít výdrž, protože takový lov trvá třeba celou
noc. Nesmí polevit, ani se na okamžik zastavit."
Mezitím už
Krysařík tluče do paničky s jediným požadavkem: "Drbej!" Nezajímá ho,
že panička nechce, prostě se domáhá svého tak dlouho, až panička rezignuje a
začne drbat krysaříkův vyvalený pupek. Zkouším si ho představit jako
vlkodlaka; krvavý pohled, tesáky výhružně vyceněné a temné hrdelní vrčení,
které vám zmrazí krev v těle a to jediné, co budete doopravdy cítit, je strach
až do morku kostí...
Panička na
okamžik přestala masírovat naditý břich. Ozvalo se zavrčení, takové temné,
hrdelní. Ruka okamžitě pokračuje v díle. Vlkodlaci patří do literární tradice
spíše anglosaských zemí. Páni nocí a lesů.
V české
tradici by to byl „Pán
gauče a poštářů". Krysařík se pod paniččinou drbající
rukou natáčí tak, aby si to drbání vychutnal až... do morku kostí, řekl bych.
Minulou
neděli jsme vyrazili na návštěvu. Známí nás již několikrát zvali, ale znáte
to... většinou do toho vlítne spousta důležitějších věcí... (třeba ... třeba
ležení na gauči). Nakonec jsme se rozhodli jet, neboť jsme měli už předem
vyřešený problém "co s krysaříkem".
"Vezměte
ho sebou," řekla neprozřetelně Zuzana. Na její omluvu budiž řečeno, že
krysaříka zahlédli jen jednou, letmo. Při jejich
návštěvě u nás se nízkoletící krysařík u nich zastavil, očuchal je, trochu je
"vožebral" (to je výraz naší dcery) a opět letěl dál kamsi do
prostoru.
"Nemáte
náhodou kočku?" namítla manželka. "To je v pohodě, Ricky je
flegmatik, ten psy a myši prostě ignoruje," pokusila se nás uklidnit
známá. A tak jsme tedy vyrazili.
Krysařík do bytu znamých nakráčel jako domů, přičemž z okna ho upřeně pozoroval
Ricky. Krysařík, sotva že ho zahlédl, začal mu nadávat, až z toho kukačka v
hodinách dostala škytavku. Kocour se pomalu spustil z okna a šel se podívat
blíž. Odkdy myši štěkají? Nebo že by to byl pes?
Jak pomalu
houpavě došel až ke krysaříkovi, štěkot umlknul. Kocour na tom okně vypadal
přeci jen menší...
A pak
najednou frnk a krysařík byl schovanej za paničkou. "Je to myš,"
uzavřel dilema kocour a vrátil se zpět na svoje okno a pokračoval v
hypnotizování na větvích poskakujících vrabců. O krysaříka ztratil zájem.
Ten se
rozeběhl přímo do bytu. Než jsme se stačili rozkoukat, sežral Rickymu všechny
kočičí granule z misky (nesleduje reklamy na kočičí žrádlo a neví, že mu nemají
chutnat). Poté se vydal blíže zkoumat na stolku ležící chlebíčky, ale to jsem
ho už držel pod krkem.
Tříkilové
kouli nacpané v kůži pro dvoukilového psa, se to zjevně nelíbilo, leč já mám
větší sílu než on. Tak se alespoň uložil mezi námi na gauči a usnul (na jedno
oko určitě, u toho druhého si nejsem jist, jestli jím nesledoval ty chlebíčky).
A tak jsme
seděli a mluvili řeči. No, jak už to tak lidi dělají.
Stalo se to
neočekávaně... Jako první zpozorněla známá. Nasadila přesně takový ten výraz,
jaký nasazují lidé, když chtějí něco ignorovat, ale jejich obličejové svaly
mají opačný názor. Jako druhá zpozorněla manželka. Na ní ovšem už bylo zřetelně
poznat, že ví, co se stalo. Pak jsem to ucítil já.
Dodnes je pro mě záhadou, jak tříkilový krysařík dokáže vyprodukovat zápach, za
který by se nemusela stydět rota vojáků po fazolích.
Hutný, těžký
zápach, který náš krysařík vyprodukoval, lehl jako těžká peřina na celý prostor
gauče.
Konečně se
probral i Pán větrů.
Lehce nakrčil
čumák, pohlédl na mě a zatvářil se lehce znechuceně (já vím, že to psi kvůli
absenci mimických svalů nedokáží, ale jde o to, jestli to vědí i ti psi), zvedl
se a odešel na druhou stranu gauče.
Všichni se
podívali na mě. Ale já přece...!
A potom,
doma, už o samotě, jsem sdělil krysaříkovi, že je to pěkně hnusné, co provedl,
a vůbec, držel jsem k němu velmi poučnou přednášku o slušném chování. Pozorně
mne vyslechl a poté na mě vyplázl jazyk.
Pevně věřím,
že jen proto, že mu bylo horko.
Jón Kixx
|
