Kdysi dávno, velice dávno jsem pracoval na horském hotelu. Řev motorů
se začal v horách rozléhat až o pár let později. Zavazadla hostů a proviant
jsem dovážel párem tažných koní. Občas mi pomáhal domovník Honzík. Drobný chlapík,
neurčitého věku, asi padesátiletý, pracovitý, ale výplatu stačil lehce propít a
trochu byl i ťáplý. Na hlavě nosil stále klobouk vytvarovaný dle vzoru
amerických pastevců krav.
Jednou mi hotelový kuchař se smíchem doporučil, ať se
Honzíka zeptám, proč byl na hodinu propuštěn z Luční boudy. Honzík miloval koně
a když mohl, jel se mnou. „Honzíku, ty jsi musel mít na Luční boudě pěkný malér, když jsi na hodinu
letěl!?" spustil jsem bez obalu druhý den, když přisedl
vedle mne na vůz. „Hej, jakej pak malér,“ mávnul rukou, vyndal balíček tabáku a velice
zručně si ubalil cigáro. „Já tam krmil prasata. Tahal jsem těm ubožákům z
kuchyně zbytky jídel a uklízel jim. Já jsem na to, co jsem udělal, pyšnej!
Chudinky! Za celej svůj život neviděli slunce. Pepo, já tam měl fajn kámoše,
nějakého Jindru. Jednou přinesl dolů k prasatům flašku vodky, že ji jako dostal
darem.Tak jsme se do ní dali a já ty prasata čím dál tím víc
litoval. Jindřich, když mě viděl takovýho smutnýho, povídá: „Tak je na chviličku
pustíme ven, co? Alespoň před smrtí, která je vbrzku čeká, uvidí jak je venku krásně!"
Nadšeně jsem souhlasil. "Počkej, já mám dobrý
nápad"! Povídá Jindřich a odběhl. Za chvilku se vrátil, v jedný
ruce plechovku s barvou, v druhý tlustý štětec.
No, a za ním stál ještě Tonda Tuček, ten dělal v truhlárně, ale jinak byl
bejvalej pražskej kasař a šklebil se. Pak jsme každýmu praseti na hřbet tou
barvou napsali jméno někoho z nadřízených. Měli jsme z toho velkou prdel.
Největší prase neslo jméno šéfa boudy, další provozního, pak šéfkuchaře a
tak jsme pojmenovali všech deset prasat. Dokonce na jednu svini napsali i jméno
recepční. S tím jsem nesouhlasil. Byla to krasavice a já jí tajně miloval.
Jindra ani Tuček ale na mé prosby nedali.
Já jim říkám: "Chlapi, to bude průser!" Voni jo, že bude. a tak
jsme ty moje prasátka vypustili ven. Nejdřív jen mezi dveřmi začaly čuníci
opatrně nakukovat ven. Mžourali očima, některý měli i takový lidsky překvapený
výraz, protože tolik světla v životě neviděli. Přímo se báli vykročit do
těch rozkvetlých luk. Museli jsme je plácat po prdelích, aby pochopili, že mají
vycházku.
Když jim to konečně došlo, radostně se rozběhli do všech stran. Ten
největší kanec - co měl na hřbetě jméno šéfa boudy, klusal rovnou k
prameni Labe, kde tisíce let vlnka za vlnkou, lechtány horským větrem, chabě
útočily na trávou zarostlý břeh malého rybníčku. Kanec se nemohl
nabažit koupele, průzračný pramen slavné řeky se po chvíli proměnil ve smrdutou
louži. Ostatní vězni výkrmny se pásli na louce plný modrých hořců a moc
jim to tam slušelo.
Tonda
Tuček po chvíli utekl zpět do dílny a my tu flašku vodky s Jindřichem dorazili. Pak
už si nic nepamatuji. Jo, druhý den jsem Luční boudu musel opustil, ale
slyšel jsem, že přijeli papaláši z Krkonošského národního parku a vyváděli jako
pominutí. Prasata se rozprchla po okolí a nechtěla se nechat chytit. Já se jim
nedivil, kdo by se taky chtěl vrátit do takový smradlavý díry a čekat tam na
popravu. Museli zavolat Horskou službu a za pomoci veškerého personálu je
pochytali. Já jen litoval, že prasata neutekla přes hranice do Polska.
Tam by je nikdo bez povolení Varšavský vlády chytat nesměl.“
Honzík
přerušil vyprávění, ubalil si bravurně další cigaretu a mně se zdálo, že je z
té vzpomínky smutný.
„Jsi správnej chlap a dobře jsi udělal, aspoň ty čuníci měli až
do smrti o čem snít", pochválil jsem jej, předal mu opratě a
seskočil z vozu. Věděl jsem, že ničím jiným mu větší radost udělat nemohu. „Sejdeme
se u krámku a nezapomeň s kopce brzdit, ať koně nemají chomouty až za ušima".
Plácnul jsem koně po mohutném zadku a zvolna vykročil do údolí ještě
přikrytého lehkou ranní mlhou. Pepa Kouba
|