 Nedávno jsme měli 21. březen, první jarní den. Vyprahlou zemi zaplavil tající sníh, zmrzlá půda začala odhalovat svá tajemství. Šedivé louky získaly zelenohnědý nádech a ozdobily je první jarní květiny. Ptáci, králíci a také hadi začali vyvádět své mladé a já si vzpomněla na jednu dávnější příhodu, ve které můj kocour Miky sehrál opět jednu z hlavních rolí.
Bude tomu už několik let, kdy jsem žila se svým pohádkovým princem v jeho
domě. Že se z prince vyklubal zakletý žabák, to už je vedlejší téma. Nicméně,
ve vrcholném období naší zamilovanosti jsme si pořídili Mikyho, který celkem
záhy objevil krásy nekonečné zarostlé zahrady. Netrvalo dlouho a půlroční
koťátko lovilo jako starý mazák.
K naší škodě se nebál vůbec ničeho, a tak, když si pyšně nesl v tlamičce do
kuchyně půlmetrovou živou užovku obojkovou, málem mě trefil šlak. Bohužel pro
nás pro všechny, nezůstalo jen u jedné, a naštěstí pro ně, nikdy nedošlo na
jejich usmrcení. Svíjející potvory se mu pokaždé vysmekly a hledaly útočiště v
různých zákoutí našeho domu.
To mělo za příčinu, že jsem půl roku chodila na záchod na benzínku a nosila
pouze uniformu z práce, protože jsem se bála otevřít skříň.
Jednoho krásného dopoledne, kdy jsem si vychutnávala kávu na terase, mi
nemohlo uniknout, že Miky se až příliš soustředěně dívá na díru v zemi pod
maketou Gotthardského tunelu, jež byl součástí velké zahradní železnice. Netrvalo dlouho, po něčem chňapnul a opět vytáhl z díry hada. Poskočila
jsem o tři metry a šla se zabarikádovat do domu. Třesoucíma rukama jsem si
prohrabávala mastné vlasy a pořád jsem si opakovala: „Co teď, co teď, co jen
budu dělat? Na infarkt jsem ještě příliš mladá.“ 
Tu mi hlavou proběhl spásný nápad a vytočila jsem linku na ochranu divokých
zvířat. Tam mne ochotný pracovník přesměroval na jakýsi herpetologický kroužek
a ten mě přesměroval na místní spolek na ochranu chráněných druhů. Těm jsem
stručně a jasně popsala situaci a čekala na záchranu v podobě odchytu, nebo
rovnou vypálení celé zahrady, popřípadě celého domu.
Jak jsem se pletla!
Rozhovor probíhal asi takto:
„A co teda přesně od nás čekáte?“
Já: „No zachraňte mě. Nebo ty hady. Nebo nás všechny. Ti hadi tady dlouho
nepřežijí. Můj kocour je všechny zlikviduje. Ani já dlouho nepřežiji. Prosím
Vás, zachraňte nás!“
Ochránce: „Jak Vás můžu ochránit? Já mám za úkol chránit ohrožené druhy.“
Já: „A to si říkáte ochránce??? Já jsem taky ohrožená! Mám tlak 180 na
200!!“
Ochránce: „Madam, při vší úctě. Vy nejste ohrožený druh.“
Já už viděla rudě a říkám mu: „Tak mi teda řekněte, co mám dělat. Mám hady
ve skříni, v koupelně a já nevím, kam ještě ty potvory zalezly. Můj kocour je
tahá z díry, jako králíky z klobouku a nosí mi je do kuchyně. To si je mám
upéct nebo co??“
Tu zapálený zoolog pochopil vážnost situace a říká mi: „Víte co? Nejlepší
bude, když ty hady přesídlíte někam, kde jim nebude hrozit žádné nebezpečí.“
Na chvíli jsem zpozorněla, a abych se ujistila, poprosila jsem jej, aby tu
větu zopakoval. „Cože to mám udělat?? JÁ je mám přesídlit???? To myslíte úplně
vážně???“
Ochránce pokračoval: „No ano, na tom nic není. Odkryjete hnízdo a hnízdo i
s hady přesunete do kyblíku. Ten odnesete někam na kraj lesa. Někam, kde je
sucho, ale zároveň dostatek potravy. Oni si už poradí.“
Na půl minuty se mi zastavilo srdce a prodělala jsem mozkovou smrt při
představě, že si nesu v kyblíku hady a pro upřesnění instrukcí jsem se ještě
optala: „A kolik si myslíte, že těch hadů v tom hnízdě žije?“
Zapálený herpetolog zkušeně odpověděl: „Ne moc, nanejvýš 30-40.“
V tu chvíli jsem upadla do bezvědomí.
VAŠE
VERONIKA,
A MIKY –kocour-hadobijec pokračování
příště …
|
