 S kamarádem Jirkou Levým spolu chodíme do osmé třídy. Dnes jsme do školy nešli. Stojíme na zadní straně největšího kostela v Chebu před malým otvorem. Byl podobný těm, jimž se házelo uhlí do sklepa. Propátrali jsme okolí, a byl všude klid. S hekáním jsem vlezl pozpátku do otvoru a spouštěl se zvolna asi dva metry uzounkou spádnicí. Ke konci jsem jízdu přibrzdil a hledal s bušícím srdcem v krku nohama podlahu... Nic, nakonec
jsem se na „věřím v pána Boha“ pustil…
Dopadl jsem na
podlahu bez úrazu a zjistil, že otvor je v úrovni mé hlavy. Strop byl nízký,
rozhlížel jsem se po malé místnost co mi světlo dopřálo, a hledal dveře. Dveře
nikde. Na pravé straně bylo několik schodů, jež vedly ke stropu. 
Vyšel jsem po
nich a narazil hlavou do dřeva. Zatlačil jsem a stropní dveře jsem s námahou
odklopil.
S úlevou jsem se
zasmál. Můj dědeček na Šumavě měl podobné dveře v podlaze předsíně. Jimi se
vcházelo do lochu, jak tomu říkal. Byla to studená místnost bez okna, na jedné
straně byla kamenná vana, do níž přitékala voda a na opačném odtékala.
Chodilo se tam
pro vodu.
Otvorem sjely
dvě školní tašky zbavené učiva a za nimi se spustil Jiří. Rozhlédl se po malé místnosti a přesvědčivě
prohlásil, že toto muselo být hrozné
vězení. Já mu věřil. V místnosti nad "vězením" bylo na jedné straně
úzké a poměrně vysoké okno, zasklené barevnými skly, a zvenčí vstupu bránila
kolmá tyč.
O patro výš bylo
již okno velké a barevná sklíčka tvořila jakési svaté, a to už šlo otevřít. Po
krátké poradě jsme zhodnotili, že je to sice riskantní, ale jediná cesta
úniku.
Naše výpravy do
kostela a půdních prostor nebyly za účelem krádeže. Náš cíl byl čestnější.
Rozhodli jsme se být chovatelé holubů. Levný způsob jak si holuby opatřit, byl
prohledat holubí hnízda na půdě kostela. Těch tam bylo nepřeberně a stačilo jen
vybrat zdatné mladé jedince.
Půdní prostor
kostela nám vyrazil dech. Velikostí se mohl rovnat s užšímu fotbalovému hřišti.
Tři mohutné cihlové pyramidy na šířku a
nejméně osm na délku. Na vrcholku každé byla velká břidlicová taška. Slezl jsem
z trámu dolů, po čtyřech se vyšplhal na vrcholek a opatrně odsunul
břidlici.
S mrazením v
zádech jsem nevěřícně hleděl do hloubky pode mnou, do prostor kostela, na
lavice, oltář, kazatelnu a barevnou mozaiku podlahy. Když jsme se nabažili
pohledu do hlubin pod námi, s údivem a
pocitem jakési svatokrádeže jsme
pozorovali mohutnou trámovou konstrukci střechy kostela.
Náš průzkum
ještě neskončil.
Na oltářní
straně byly dvě mohutné kostelní věže. Každá z věží měla čtyři mohutné
oplechované oblouky, a já se dokonce po jedné procházel. Jiří si netroufl.
Spokojeni s
průzkumem jsme se vydali zkoumat holubí hnízda. Nebylo to snadné, jak jsme si
to představovali, ale každý jsme nakonec měli čtyři holoubata a já navíc jedno
mládě kavky.
Sešli jsme do
malé místnosti, odkud byl plánován sestup. Oknem jsme se dívali dolů, ale do
zpěvu nám nebylo. Jiří byl o hlavu vyšší a tak se rozhodl zkusit štěstí on.
Zvolna se spouštěl, až dosáhl nohama úzké okno s mříží a rukou se mu podařilo
chytit horní okraj.
Dobrý, nic
těžkého, vydechl s úlevou, když stál bezpečně na parapetu okna.
Podal jsem mu
tašky a zbylé dva metry na zem již byly pro něj úsměvné ve srovnání s první
částí.
Já provedl
dechberoucí výkon. Spustil jsem se s okna, dokonce je přivřel. Potom jsem se
pustil volným pádem. Když jsem míjel
železnou mříž, tak jsem se chytil a lehce dopadl nohama na parapet. Odtud jsem
ty dva metry již seskočil. Nadšeni úspěšnou
výpravou jsme se vydali k řece Ohři, prohlíželi si úlovek a čekali, až skončí
vyučování.
Hladovi jsme se
vydali každý domu.
Pepa Kouba
|
