Vím, že lidé, co čtou hodně knih, si připadají tak nějak lepší, zkušenější a moudřejší než ti, co knihy nečtou. Není divu, děti jsou k tomuhle dojmu vedeny od malička – už ve škole se učily, že za všechno, co v něm bylo dobrého, vděčil Maxim Gorkij knize. Život bez knihy by si nedokázala představit dokonce ani kráva, i když té to někdy trvá, než si to přežvejká.
I já kdysi býval vášnivým čtenářem. Prožíval jsem
dobrodružné eskapády spolu s hrdinou rozečteného románu. Stačilo mi pár
stránek duchovní literatury, abych si připadal jako instatní světec. A už
po několika odstavcích humoristické literatury jsem si připadal natolik vtipný,
abych svými ubohými žerty rmoutil své okolí celé dlouhé minuty.
S příchodem rodinných povinností mi však na čtení
zbývá čím dál tím méně času a když dnes vezmu do ruky knihu, je to
většinou proto, abych jí zaplácnul komára. Spoustu románů znám už jen
z filmového zpracování. Mé čtenářské chvilky se začaly omezovat na drobné,
snadno stravitelné literární útvary, jakými jsou návod k použití šamponu,
složení bylinkového čaje, manuál k elektrické brusce nebo obsah balení
kukuřičných lupínků. Účinky, jaké na mě tyhle malé umělecké skvosty mají, se
ale nijak neliší od těch, co na mě mívaly opravdové knihy. Složení bylinkového
čaje ve mně aktivuje pocit biozdraví a ekovyrovnanosti. Po zhltnutí návodu
k brusce začínám cítit, jak mé volšové paže začínají nečekaně bobtnat
šikovností – nemluvě o dobrodružstvích, která zažívám společně s hrdinou
tohoto návodu, který je v jedné z pozdějších kapitol náhle zasažen
elektrickým proudem a je mu poskytnuta první pomoc.
Většina téhle všednodenní literatury má pozitivní, ba
motivační účinky. Přesto existuje jeden typ textu, který si nezadá
s hororem: příbalové letáky léků. Řízením osudu a neznámého chrchlala
jsem tento týden ulehl se zánětem průdušek, horkým čajem a paklíkem
antibiotik. Právě příbalový leták k nim mě seznámil se všemi děsivými
alternativami mého konce: Zčerná mi jazyk a bude působit jako chlupatý. Moučnivka
zasáhne má ústa a usídlí se v záhybech mé kůže. Povrch mého těla si
mezi sebou rozdělí svědivé červenofialové mapy, boule pod kůží a puchýřky
s hnisem. A při tom všem budu hyperaktivní a v moči budu mít
krystaly.
Nechci to zakřiknout, zatím to ale vypadá dobře. Beru
lék už celý jeden den a dosud jsem na sobě nezpozoroval žádné vedlejší
účinky s výjimkou naprostého ochrnutí mozku hrůzou – to je ovšem důsledek
čtení příbalového letáku.
Mám pocit, že svět je dnes tak složitý
a nebezpečný, že nejen léky, ale spousta dalších věcí by si zasloužila být
doplněna takovýmihle výhrůžnými letáky. Třeba volby: ty by měly být dodávány
s varováním, že mohou způsobit potíže s orientací, nevolnost, šokové
stavy, ztrátu paměti a rozvrat společnosti. Kdepak, ve srovnání
s volbami jsou nějaké boule pod kůží úplná legrace.
Přesto mám pochybnosti, zda by to vůbec k něčemu
bylo. Spousta lidí prostě nečte – ať už z nedostatku času nebo
z přesvědčení. Někteří lidé nejenže nečtou knihy nebo politické analýzy,
oni nečtou dokonce ani ty návody a příbalové letáky. Netvrdím to
s úplnou jistotou, ale mám určité podezření, že čekají, až ty letáky někdo
zfilmuje.
Jan Flaška / autor se při
čtení hororů potí
|