Zvonek u dveří, já doma nalehko. Otevřu a tam stojí zoufalá kamarádka: "Danielo, prosím tě, pojď honem ven, ona se mi ztratila! Jen na chvilku jsem si povídala s jednou paní, celou tu dobu byla u mně, a najednou je pryč! Panebože, co mi řekne dcera!!!" Při pohledu do jejích zoufalých očí v zoufalém obličeji jsem najednou dostala schopnost, kterou už dávno neznám - oblečená i obutá jsem byla opravdu v cuku letu. Ještě jsem zavolala svého čoklíka - třeba ji vyčuchá...
Nejprve jsme šly tam, kde ještě byly spolu – pak jsme se
rozdělily, já šla kolem paneláků směrem do parku, má zoufalá kamarádka zas
druhou stranou.
Kayo z toho všeho byl poměrně dost na větvi, protože jeho
panička, místo, aby se tak nějak toulala, šla snaživě co nejrychlejším krokem a
každou chvíli vyřvávala.
"Ztracenka" (jak jsem si ji v duchu pojmenovala) však nikde…
Asi po ulítané hodince, kdy jsem si představovala to kamarádčino
vyděšení, a kdy jsem se fakt už bála, aby ji ještě z toho všeho nekleplo,
jsem ji z dálky zahlédla, jak na mne blaženě mává.
Tak jsme se k ní už pomalejším krokem vydali.
Snažila jsem se tvářit optimisticky, ale uvědomovala jsem si, co
tady hrozilo – co kdyby se jí něco stalo, jezdí tu plno aut, co kdyby ji
nějaký z těch velikých psů (nějak se tu dost rozmohli, psíci velikosti
ledního medvěda) třeba pokousal?
Co bych dělala v její situaci já??? Ani nemyslet. Uvědomila
jsem si, že pejska, který nepřijde na zavolání, nebo který si nehlídá vás, je fakt
lepší mít na vodítku…
Tak snad se to už nebude opakovat… Ufff… STALO SE NĚCO PODOBNÉHO I VÁM?
d@niela,
šťastná,
že to tak dobře dopadlo
|