Mám kamarádku. Kamarádka má osmnáctiletou dceru. Dcera
dělá balet. Kamarádka s ní prožívá posledních deset let naprosté dřiny a
odepírání všech běžných dětských a pubertálních radovánek, ale je to balet, co
dcera miluje a chce dělat. Dostala se na speciální, velice prestižní baletní
školu, a byla nadšená. Než potkala hlavní balerínu, která vede všechny lekce.
Jenže, ta tuhle dívenku nemá ráda, spíš ji nemůže ani cítit. Kamarádka ani
dcera nepřišly na to, proč. Často ji zesměšňuje.
Nechává mimo, i když byla vždy na špici, ji neobsazuje ji, nevšímá si ji, takže se dcera i zhoršuje.
Vyloženě to
vypadá, že balerina se snaží, aby dívka dobrovolně školu opustila.
Dcera sice miluje balet, ale už nemá z něj žádnou
radost. Chce zůstat na škole, třeba bude příští rok jiný.
A - absolutně zakázala své mámě cokoli dělat,
kontaktovat školu, či kohokoli jiného, neboť hlavní balerina je nesmírně známá,
má velké a mocné kontakty a ty dvě se bojí, že by se mohla mstít. A tak má kamarádka
nebude dělat nic za dceřinými zády. A problém? Kamarádka je zoufalá – neboť dcera
si jí často stěžuje. Vypráví jí, co se zase dneska stalo. Kamarádka trpí, že
její dítě trpí, že deset let života a plány na budoucí kariéru přišly totálně
vniveč, a je z toho už psychicky v háji. Už dceři dokonce řekla, že to
nechce slyšet, že to, že se tedy nechá týrat, je její volba. A dcera jí na to
řekla – ale maminko, ty jsi přeci jediná, komu se můžu svěřit, ty mě vždycky
pochopíš… Tak jsem z jejího trápení taky smutná. Víte, co a
jak by měly dělat? Ta dcera, případně ta její máma, moje kamarádka?
VŠETEČNICE
|