 Na zahradě u františkánů rostla u zdi nádherná jabloň a nesla ty nejchutnější plody. Bratři se o ni pečlivě starali, ale k čemu všechna ta práce, když většina ovoce spadla za zídku, do zahrádky dominikánů… Když tak zase jednou přišli o všechnu úrodu, rozhodli se chudí bratři tomu udělat přítrž a stěžovali si u biskupa. Biskup se rozhodl záležitost vyšetřit a navrhl teologickou disputaci. Kdo v ní zvítězí, bude moci
užívat plodů. Dominikáni si zamnuli ruce a vyslali bratra knihovníka, který
znal Písmo zpaměti řecky i latinsky a suverénně se pohyboval ve všech
teologických oborech.
Zato v klášteře františkánů
nastalo pozdvižení. Věděli, že vše je ztraceno, oni nepěstovali moudrost, ale
chudobu. Nakonec se nabídl nejodvážnější: kuchař, mnich s kulatou, téměř holou
hlavou a prostorově výrazným tělem.
Po nóně se sešli u biskupa.
Kuchař se hned bránil, že nedovede užívat učená slova, a tak biskup nařídil,
aby se disputace konala beze slov.
Začal dominikán a ukázal jablko, o něž se přeli.
Františkán vytáhl z kapsy kousek tvrdého chleba.
Knihovník vytyčil ukazovák.
Kuchař se nenechal zahanbit a natáhl dva prsty.
Dominikán přidal třetí prst.
Františkán se ukazováčkem rychle dotkl čela.
Zpocený knihovník rezignovaně vztáhl ruce vzhůru.
Kuchař široce rozpažil a spokojeně se usmál...
Bylo po všem a jablka připadla
františkánům. Dominikáni to nedokázali pochopit a hned se vyptávali, co se
stalo:
„Jsou to mystici, bratří,“ děl knihovník. „Začal jsem dogmatickým traktátem o prvotním
hříchu a poukázal na jablko hříchu, které zapříčinilo pád celého lidstva.“
Dominikáni pokyvují, že to byl vynikající začátek.
„Ale dostal mě nejvyšší kristologií, ukázal mi kousek chleba… Chápete? Chléb
poslední večeře, kdy se za nás obětoval náš Pán a kdy sejmul to jablko hříchu,
které jsem tam tak vyzývavě třímal. Připadal jsem si hrozně.“
Bratři kazatelé jej chápavě poplácali po ramenou.
„Zkusil jsem se bránit a přešel do útoku v neochvějných základech víry. Vsadil
jsem na jistotu a začal jedním prstem: je jeden Bůh! Apeloval jsem na jednotu,
unanimitas!“
Dominikáni hltali každé slovo. Skvělý smeč!
„Stejně tvrdě mě odrazil, když jemně dvěma prsty upozornil: ale má dvě
přirozenosti: Božskou a lidskou.“
Dominikáni stáli bez dechu.
„V poslední chvíli jsem se vzpamatoval a hodil v sebeobraně de Deo Trino: tři
prsty…
Bylo to zbytečné, jen se dotkl
čela a jasně mi dal najevo, že předhazuji pro lidi nepochopitelné tajemství.
Skoro jako bych viděl našeho svatého Otce Augustina na břehu moře, ano, tak
jsem si připadal, pošetile rozjímající o podstatě Nejsvětější Trojice.“
Dominikáni se po sobě ani nedívali.
„Vzdával jsem se a jen jsem vztáhl ruce v oslavě Boží Moudrosti: Bůh je veliký…
A víte, co udělal on? Na to nadosmrti nezapomenu. Jediným gestem rozpřáhl ruce,
jakoby vydechl ten entitativní atribut Boží bytnosti: Nekonečný!“
Kuchař se přiřítil, hlasitě funě, a jásal:
„Máme to! Ale hulvát to byl, ten knihovník. Hned jak jsme se sešli, vytáh’
jabko a vytahoval se s ním, že nám je všechny sežrali.
To mě naštvalo, tak jsem vytáh’
starej chleba, aby se živili tím.
A von začal útočit, chtěl mi
prstem vypíchnout voko!
Tak jsem se nedal a pohrozil mu,
že mu vypíchnu vobě voči!
Už asi nevěděl, jak se bránit, a
když mi řek’, že mi vypíchne tři voči, tak jsem se dotknul hlavy: „Seš blbej,
nebo co?
A už to vzdával, eště se sice
pokusil vyhrožovat, že jako na nás přijdou shora a namlátěj nám, tak jsem mu
jasně naznačil, ať klidně přijdou, že je nás víc.
A tak to vzdal!“
Vivere militare est!
|
