 Před pěti měsíci se mi ozvala moje neznámá nevlastní sestra, Jana. Sešly jsme se, a já se dozvěděla, že když se narodila, tak ji naše máma dala k adopci. Máma umřela před 5 lety a musím bohužel říct, že opravdu nebyla zrovna fajn. Mám ještě mladšího bratra, toho naši dali asi ve dvou letech k babičce. Babička bydlela ve stejné vesnici jako my, ale nevyrůstali jsme s bráchou.
Naši to vysvětlili tím, že já už chodila do posledního roku školky, oni
do práce, a že tedy bylo lepší, když byl u babičky. Jenže on tam prostě
už navždycky zůstal. Vlastně, když jsem tak o tom uvažovala, a slyšela, co
mi pak ta „nová sestra“ vyprávěla, tak jsem si řekla, že když dala máma Janu
k adopci, byla to pro ni pravděpodobně nejlepší věc, co jí kdy udělala.
Ona se narodila jako třetí, a šla hned do adopce. Když jsem si to dávala
všechno dohromady, tak v době jejího narození máma ani doma nebyla, byla
tenkrát na nějaké delší „brigádě“. Takže se tohle všechno nedozvěděl nejspíš
ani táta, nevím. Ten je už ale mrtev osm let, takže nemám, koho se zeptat. A
zas nějak tohle roznášet po vzdálenějším příbuzenstvu nehodlám.
Problém je, že od té doby, co mě sestra našla, tak mi
dost často volá a píše, taky jsme se už párkrát viděly, ona přijede, a já se
cítím dost divně, protože i když je docela vidět, že jsme sestry, tak já
k ní nic necítím. A ona by se ráda kamarádila, je taková dost energická, výbojná. Já jsem docela samotářský typ, moc
lidi kolem sebe nemusím, i s bráchou se zas moc často nestýkáme.
Pro mě je to úplně cizí žena, navíc nechci mluvit o
tom, jaká máma byla, co jsme spolu
prožily, co jsem prožila a dělala já, atd. Ono to totiž zas tak nic, co by za
nějaké vzpomínání stálo, není. Tahle
kapitola je pro mne uzavřená.
Cítím se
za to sice špatně, ale opravdu nevím, co dělat. Je mi hloupé jí říct, že si
s ní vlastně ani nechci moc povídat, ani se kamarádit.
Máte vy nějaký nápad?
IVČA
|
