Začalo to úplně nenápadně. Neutuchající bolest hlavy, která se mě držela zuby nehty celých šest týdnů. Růžové, žluté, zelené, modré ani žádné jiné tabletky nezabíraly a já nemusela hledat výmluvu, když jsem náhodou neměla chuť na sexuální hrátky, nebo když jsem chtěla vypoklonkovat nezvanou návštěvu. Po šesti týdnech už ta bolest byla otravná… později se přidalo škubání v levé straně obličeje, bolest očí, nemotornost, závratě a jednoho krásného večera jsem na chvíli oslepla na levé oko.

Vyděšená jsem vyrazila na pohotovost do místní nemocnice, vyčerpaná od bolesti a polomrtvá strachy, co by to mohlo být. Paní doktorka se na mě zevrubně podívala, změřila mi tlak, zeptala se mě, jestli mi bývá špatně a na mou souhlasnou odpověď mi od stolu vyslovila nepotvrzenou diagnózu, že by to mohl být klidně nádor na mozku.

Ale jelikož jsem se nenacházela v ohrožení života, nebyl důvod, aby si mě na pohotovosti nechali a já s diagnózou skoro jisté smrti vyrazila domů. Už jsem se tedy smiřovala s tím, že umírám, ale neustálé zvracení mi nedalo prostor k tomu, abych se tím nějak zaobírala.

Nad ránem mi bylo ještě hůř, zvracela jsem již v pěti minutových intervalech a statečně jsem čekala do rána, kdy se otevřou brány ordinace mojí empatické obvodní lékařky, abych s ní probrala svůj nevšední noční zážitek. Vyzbrojená plastovým kyblíkem, v nazouvákách, zchvácená a vyčerpaná, jsem se vydala následující den do ordinace ještě před začátkem ordinačních hodin odhodlaná počkat na schodech, než se dostanu na řadu.

Než jsem dorazila do ordinace, ochrnula mi levá půlka obličeje a levá ruka. Zoufale jsem se snažila vyťukat číslo na záchranku, ale ještě pořád jsem se utěšovala, že to třeba nic není. Moje obvodní lékařka byla trošku jiného názoru. Jakmile mě uviděla s plastovým kyblíkem na schodech, jak mi teče slina po neovladatelné levé půlce obličeje, udělala to za mě.

Jenom chvilku jsem protestovala, protože mi bylo jasné, že tenhle výlet si budu muset zaplatit, neboť není hrazený pojišťovnou, ale bylo mi tak zle, že už mi to vlastně bylo úplně jedno. Dorazili dva fešní záchranáři a já se snažila usmívat alespoň tou funkční pravou půlkou. Jakmile jsem jednomu z nich pozvracela boty, zabila jsem veškeré šance na nějaké laškování. Ale vzal to sportovně a starostlivě mi otřel zvratky z první i druhé brady.

Po hospitalizaci v nemocnici následovalo kolo běžných vyšetření, která vyloučila všechny potenciálně ohrožující choroby, ale bolest hlavy neustávala. Příčina mého žalostného zdravotního stavu byla až směšně jednoduchá… atypická migréna.

To jste nečekali, co?? No, já taky ne.

A tak jsem se dostala na dlouhou listinu pacientů neurologie, kam jsem se jakožto akutní pacientka dostala přednostně. Pan doktor si starostlivě přečetl všechny zprávy z nemocnice, lékařskou zprávu od mé lékařky, položil mi několik otázek k rodinné anamnéze, a pak přikročil k samotnému vyšetření. Nejdřív si chtěl vyzkoušet moje periferní vidění. Po stranách mé hlavy, avšak z dosahu mých očí vrtěl zápěstím, jako jazzman, ale já nehnula ani brvou. Po nějaké době ho to vrtění přestalo bavit a zeptal se: „Vy to nevidíte?“ A já odpověděla otázkou: „Vy nemáte napsáno v kartě, že jsem po operaci zeleného zákalu v obou očích, a tak mám narušené periferní vidění?“ Pan doktor chápavě kývnul hlavou a něco si poznamenal do počítače.