 Dnešní hádání bude trochu jiné. Chtěla bych vám připomenout jednu velice milou paní, kterou - jak jsem přesvědčena - všichni známe - alespoň "tak trochu". Většina z nás se dozajista setkala s jejím dílem - ale nebudu už víc napovídat.... Budu ráda, když si na ni vzpomenete. O svém soukromí moc nemluvila, ale jednou zhodnotila svoji neskutečnou smůlu v lásce velmi otevřeně: „Moje lásky jsou přehlídkou podivínů, panoptikum gaunerů nebo cvoků, leckdy obojí najednou.“
Byla, žila, jedna velmi
hodná dívka. Otec, český amerikanista, etnograf a lingvista Čestmír L., byl
známým autorem prací o životě Indiánů. Ranné dětství prožila v pražských
Vysočanech, a to byl tehdy okraj Prahy, periferie s koloniemi jak chudých, tak
i podezřelých lidí z galerky. „Děcka
z těchto vrstev se mnou chodila do školy, seděla jsem vedle nich v lavici,
brebentila s nimi o přestávkách. Děti učenlivě pochytí, co nemají, a tak jsem
získala základ. Později jsem se naučila naslouchat české výřečnosti všude a
vždycky." Pak přišlo gymnázium, poté studovala francouzštinu
na soukromé jazykové škole. Následně němčinu a po válce i francouzštinu. Od
r.1943 byla zaměstnána na magistrátu v Praze, po válce studovala na FF UK
estetiku a již zmiňovanou francouzštinu. Pravidelně přispívala do periodik
Studentský časopis, O knihách a autorech, Svoboda, Svobodné slovo, Práce,
Květy, Vlasta aj.
Je však známá především jako
spisovatelka (začala
psát v sedmnácti letech)
- jednak historických próz, kde převažuje lyrizovaná kresba
prostředí. Většinou čerpá z antických dějin - a také psala knihy
psychologické o citových problémech současné ženy, knihy s kriminální
zápletkou, dívčí romány a dobrodružné povídky, přeložila celé dílo francouzského básníka Francoise Villona
a aforizmy Francoise de la Rochefoucaulda, dvořana Ludvíka XIII. a Ludvíka XIV.
Její vlastní tvorba byla zaměřena především na období antiky, ale napsala i
detektivky a knihy pro mládež. Její jazyková všeobsažnost, malebnost, byla
úžasná.
„Spisovatel by měl znát svoji mateřštinu ve
všech jejích rovinách. Hranice mezi jadrností a sprostotou, expresivitou a
vulgárností, oplzlostí - v životě není univerzální, jednostejná. Jsou hranice
časové: u nás ležela jinde za první republiky, jinam se posunula po druhé
světové válce. Ještě hlouběji se propadla za komunistické éry. Dále existuje
hranice individuální, a tu má jinde vdova po univerzitním profesorovi, a jinde
kopáč kanalizace. Mez přípustnosti se různí u celých sociálních skupin: jiná je
v klášteře klarisek, jiná v gangu lupičů a v kriminále. A právě s touto
skupinou kriminálníků máme co do činění ve Villonových Baladách v žargonu. Tím
se dostávám k hranici další, literární. Domnívám se, že v současnosti je i v
literární češtině dovoleno užít hodně odvážného výrazu. Hranice únosnosti
spočívá podle mě těsně pod těmi opravdu nejdrsnějšími výrazy z oblasti sexu.
Ale kromě řeči literární máme i řeč mediální, a tam, myslím, je nutné držet se
přísně češtiny "mládeži přístupné".
Vždycky byla - a záměrně -
"osamělý rváč". A jak sama říkala:
„Za
všechno v životě se platí, tak jsem možná za literární úspěch zaplatila
láskou." Měla smůlu na muže - ale přes nepřízeň osobní na ně nezanevřela:
„Muži jsou výborní kamarádi, ale nemožní partneři do života. Řeknu to natvrdo:
Drtivé většině mužů sperma přeplavuje mozek. A ti, kteří tímhle netrpí, mají
neduhy jiné; a řekla bych ještě horší. Jsou to intrikáni, introverti, lakomci,
udavači. Kompenzují si to, co jim chybí po erotické stránce. Prostě je to
nemožná cháska."
Její manželství nebylo
šťastné.
„Hledání manžela bylo
složité. Musel to být někdo ke mně věkově přiměřený, staršího pána by rodiče
nesnesli. Musel mít akademický titul. Musel nějak vypadat a vzhledem k tehdejší
bytové situaci to musel být někdo mimo Prahu. Jinak bychom neměli šanci na byt
a bydleli bychom ve vilce s rodiči. A to by byly skandály dnes a denně a rozvod
do půl roku. Takže tajenka této křížovky byla velice pofiderní. Ale nakonec se
našel, měla jsem ho velmi ráda, ovšem povahově to nešlo. A pak - nejlépe toho
druhého poznáte, když se s ním rozvádíte. Kdybyste s někým žil třicet let,
poznáte ho stejně až při rozvodu."
Tahle paní byla také skvělá
kuchařka, i když prý vařila draze, pracně a nezdravě. Dlouho dodržovala
tradici, že každé své „nové dílo“ s přáteli oslavila „žratvou“ pro potěchu, i
jako úlitbu bohům. Na dobroty k ní chodili třeba Jan Otčenášek či Jiří Marek.
Přátelům, kteří ji ponoukali, aby napsala kuchařku, splnila přání knížkou plnou
nejen vaření, ale i vzpomínání a vyprávění. K vaření patří i porcelán a ona milovala
„cibulák“ a léta ho sbírala.
A také měla ráda číslo 13.
V jejím životě třináctka hrála
výhradně kladnou roli, proto říkala, že je přesvědčená, že se narodila ne 14.,
ale 13. dubna 1923.
OK,
už víte?
To
je plno nápovědy,
tak
pište do komentářů její křestní jméno.
d@niela
|
