Je to už víc jak deset let, kdy Pavla Vodoměrka chovala batole... Copak dnes asi tohle "batole" dělá? No, jsem zvědavá a doufám, že se Pavlínka ozve. Mj. mám takový pocit, že to batole je na téhle fotce ... Jinak ten nápad, který tu popisuje, je úžasný. A taky si říkám, že dost dobře to někteří z nás budou muset třeba podobně praktikovat... Zvláště v době, kdy elektrická energie bude co nevidět dražší než řetěz ze zlata ...
Nedávno jsem četla článek o tom, jak jsme závislé na
elektrické energii a zda by nám výpadek proudu vadil či nevadil. Já si pomyslela, že
ani moc nevadil, no a tak mi bylo záhy "dopřáno" být asi pět hodin
bez šťávy. Takže taková lehoučká zatěžkávací zkouška od osudu, jen abych
nevyšla ze cviku... Takže jsem zjistila,
že kromě zvláštního ticha (nevrčela lednice, nehučel počítač, došuměla myčka,
doprala pračka) se vlastně nic moc nezměnilo, což mě nejprve příjemně
překvapilo.
Z pokoje vylezl syn (15 let) a prý co má dělat,
že se nudí. Bylo to již k večeru, takže první zábava byla jasná. Najít
svíčky. Posléze najít zápalky...
Druhé v pořadí bylo asi na celém večeru to
nejzajímavější číslo. Udělat večeři pro dceru (10 měsíců). Okoupaná naštěstí už
byla a tma černá, nekonečná, ji nezastihla zrovna v koupelně ve vaně, (což
by asi byl docela adrenalinový zážitek pro malou), leč už jako vysmáté,
vykoupané, oblečené a zaplenkované batole.
Nuže, svíčky dnes měly vedení všude. Převařenou vodu
jsem měla, jen už byla studená. Na kaši by měla mít těch 50 stupňů, jak píšou
v návodu. A jelikož jsem chytrá hlavička, stačily mi na to dva hrnce a
čtyři čajové svíčky (jedna je málo). Na dno většího hrnce jsem dala čtyři
svíčky, na to jsem dala menší hrnec s vodou, který se držel ušima sám za
okraj toho většího, tudíž jsem ho nemusela držet já a ohřátí samotné už byla
rychlovka - skoro jak od varné konvice.
Podivná mihotavá
světýlka od svíček se malé strašně líbila.
Venku fučelo, hučel splav a sem tam to nečekané ticho přehlušil vlak, nezávislý
na elektřině; protože k nám stále ještě jezdí motoráčky. Psovi naštěstí nevadilo
nic, tomu to bylo jedno, a zalezl si
na své křeslo a spal jako obvykle.
No a zbytek večera jsme strávili nad
svíčkami. Mastili jsme se synem ferbla a povídali si o tom, jaké to muselo být,
když nebyla elektřina vůbec, když nebyly televize a počítače (prý jestli když
jsem se narodila, tak už byla elektřina v domech – no on si snad myslí, že
jsem tu už od pravěku nebo co).
A shodli jsme se nakonec na
tom, že si neumí ani představit, že by to tak bylo. Kolem půlnoci, když jsem
šla spát, elektrika už zase šla, takže všechno bylo jako normálně. A
v pořádku. Tak, jak to má být.
Pavla Vodoměrka
|