Za devatero horami, za devatero řekami, na okraji jedné malé krušnohorské vesničky, žije krásné cizokrajné zvířátko, lama. Jak už to bývá, původně to byla rodinka. Máma, táta a lamátko. Po narození jsem si ho i fotografoval a fotky posílal vnučkám. Bylo to velmi krásné a roztomilé zvířátko. Ale stala se tragedie. Ani vyrůst nestačilo. Na stejné louce za potokem se páslo – mimo mnoha ovcí, koz i několik malých muflonků.

A jeden ten muflon se prý rozběhl proti malému lamáčkovi a svými zatočenými rohy, které používá jako zbraň, lamáčka zabil. Jen tak. Asi si chtěl dokázat, že to dovede.

Lamáček mu vůbec nic neudělal. Stále se držel mámy a sem tam mu ukousl trochu té zelené trávy, snad aby také ochutnal. Byl to prý mžik a ani samotná matka tomu nemohla zabránit.

Řekl mi tehdy soused, vlastník lam. Že prý viděl v očích obou lam i jakýsi smutek. Dlouho prý tam stáli a nemohli mu pomoci. Matka lama se několik dní nemohla ani pást. Zalezla si do svého neumného přístřešku, do jakéhosi áčka – několik podpěr ve tvaru A, pár prken a na nich až k zemi vlnitá lepenka. Pamatuji si, že jsem tehdy namítal, že v zimě jim tam musí být zima, když jim tam z obou boků profukuje a mnohdy jim tam padá i sníh. Byl jsem však ujištěn, že tu mají lepší životní podmínky než v Andách, odkud pocházejí. Tam prý žijí mnohdy jen pod nějakým skalním převisem. A že na zimu jim zhoustne srst, takže necítí chlad.

Soused stárl, lamy stárly, už si na ně neudělal ani čas, ale jak by také mohl. I z něho už je vetchý stařec, který i při chůzi potřebuje podporu. Nikdo je navštívil, nikdo jim nepřinesl něco na přilepšenou. Bylo to smutné.

A když pak vidíte, jak nikdo nemá na nic a pro nikoho čas, ani na ta zvířata, bylo mi jich až líto. A přes potok jsem jim začal házet tu mrkev, tu jabko, kousek tvrdého rohlíku nebo chleba, a když jsem pak viděl, že na mne každé ráno čekají, nešlo s tím přestat.

Ze sporadického krmení se stalo krmení pravidelné. Pak se stala další smutná věc, onemocněla lamička. Ale i přes snahu veterinářky, která tu byla několikrát, po měsíci ležení lamička zemřela. Slyšel jsem traktor s namontovaným bagrem a pak i viděl, jak jeho synové té lamičce hloubí hrob. Pamatuji si, že tehdy měla manželka v očích slzy. My totiž na to „áčko“ vidíme, a lamička už se nemohla ani na nohy postavit.