 Nevím, jestli se dá mluvit o ránu,
když bylo maximálně půl hodiny po druhé ranní. To tichounké mňoukání Kajouka
mne ale stejně probudilo. Stál v posteli nade mnou, díval se na mne a tiše
pokníkával. Ach jo, ach jo, on, na rozdíl ode mne, nemůže tady, ale musí jedině
venku… Takže jsem na noční košili nasadila takové dlouhé zimní šaty, co mám na
doma (neb tu mám jen o něco tepleji než venku) na ně ještě bundu do deště,
pantofle, on dostal „pršák“ a šlo se. 
Courali jsme zvolna dokola kolem domu. To je strašný,
to jeho hovínkování. On, když se konečně rozhodne, že by jako jo, tak začne
točit kolečka. Jenže, to ještě nemám vyhráno, protože většinou to místo nejni
zrova „IN“ a jde hledat lepší… takhle utočil asi pět kol, než konečně upustil
pár bobků. Zajásala jsem, a šlo se zpátky, do postele.
Trvalo to hodinu.
Když vstávám během noci na záchod já, tak on chrápe
dál, jenže za tu chvilku si pacholek přeleze doprostředka postele, kde to má
vyhřáno. Jo, a dělá hned tvrdě spícího. Dřív jsem se snažila toho chudinku
nebudit, nalejzala do postele opatrně, kroutila se všelijak, abych se nějak
vešla a tu chlupatou onuci nevzbudila … ale protože to nakonec vždycky dopadlo
stejně – když už jsem se konečně nějak uprdelila, tak on se mátožně zvedl a
buchnul s sebou o kus vedle. Jako kdyby to nemohl udělat hned, když
sledoval, že se blížím.
Vstávali jsme kolem devátý, protože jsem samozřejmě
pak v noci hned neusnula; jak taky; a čuměla do mobilu na fungl nová
vydání novin, bulváru a pak i poštu.
Ráno byly dva stupně, ale počítala jsem s tím, že
na sluníčku bude OK. Takže jen plátěňáky, svetr, tenkou šusťákovku, obojek,
vodítko, a šlo se. Rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným a zašla do
zdejšího železářství. Koupila jsem dvě rozdvojky, lufovou rukavici a dva 15 cm
šrouby. Musím spravit křesložidli, protože už dvě návštěvy se z ní
zhroutily. Cestou ještě sámoška, dva balíčky borůvek, tři hrušky a kousek
vepřovýho.
Doma kafe, jogurt s borůvkama, a jednu fakt blbou
českou detektivku. Bezva herci, ale kdyby se sestříhala na polovic, byla by
snad i dobrá. Během detektivky jsem roztřídila prádlo na praní, dala ho prát,
mejt nádobí, vytřela kuchyň, a zvládla pár dalších nezbytností. Slyšela jsem
tedy většinou jen zvuk, ale fakt jsem o nic dějově nepřišla. Ještě jsem si
ukuchtila segedínský guláš, chleba s plno semínky, pověsila to prádlo,
uklidila nádobí, zapnula v ložnici rumbu. Ani to netrvalo tak dlouho, zato
si připadám jak brigáda socialistický práce. Kdo mi dá metál?
Jdeme zas ven, je tu super zima. Konečně. Ale taková
ta pražská - šedo, bledo, vlhko, studeno. Vyhodila jsem všechny hnusný utahaný
stoletý deky (vyprala a dala do té plechovky na starý textil), a odhodlala se,
že půjdu do Jysku pro nějakou lehkou, ale hřejavou. Maj jich tam hafo a stojej
pár šušní.
Panebože, hned jsem ten přípodotek chtěla vymazat, ale
“jalapeňo pohled” mého syna tu není, takže naopak si užívám, že mne nikdo
neprojíždí mlýnkem na česnek. Nepraží svými pohledy, a furt se nediví, jak tak
dokonalý člověk jako on, může pocházet „z tohodle“…
Obyčejný den obyčejný ženský
d@niela
|
Já to mám hodně podobné, jen to vstávání v noci naštěstí ne. Ale zažívala jsem to v létě, když se náš labradoří miláček přežral jablek na zahradě a v noci ho to budilo 
