 Dneska jsem připravoval večeři pro celou rodinu. Netvrdím, že jsem kdovíjaký kuchař, ale když už se pustím do vaření, snažím se vařit zdravě, chutně, rychle, s minimem surovin a za použití co nejmenšího počtu kusů nádobí, a to v přesně obráceném pořadí. Takže jsem koupil v akci dvě mražené pizzy a hodil je do trouby a zatímco se na ně děti chodily koukat přes okýnko, žena prohlásila, že k té večeři ještě udělá pomazánku.
Snad existují i výjimky, ale osobně neznám
muže, který by jmenoval pomazánku mezi svými oblíbenými jídly. Že by třeba
přišel z lesa, ve fousech jehličí, z ramene by shodil těžkou kládu,
do kouta odložil motorovou pilu, otřel si zpocené čelo a zvolal: „Tak a teď
bych si dal pořádnou mrkvovou pomazánku s cizrnou!“
Pomazánka je zvláštní druh jídla: ze všech
zbytků, co vám nechutnaly včera, se vyrobí lepkavá kaše, která by vám měla
chutnat dneska. Spotřebuje se u toho hromada nádobí, které se příšerně špatně
myje: vymačkávače citrónů, struhadla se spoustou ucpaných dírek, krouhače a
kráječe s ostrými břity a spoustou drátků, mezer a šprušlí a navíc ještě různé
členité mixéry a těžké, neforemné mísy.
Já mám rád, když se jídlo obejde bez nádobí.
Miluju třeba, když si s přáteli opékáme špekáčky jen tak u táboráku a
nasáváme magickou atmosféru ohně, hypnotizujeme tančící plameny, nasloucháme
praskotu dřeva, větru a zpěvu ptáků, cítíme závrať z hvězdné oblohy a
zpytujeme u toho svou prapodstatu.
V tu chvíli ovšem k táboráku
vždycky přijdou naše ženy s pomazánkami, protože hrozí, že by se táborák
mohl obejít bez špinavého nádobí. Z mužského filozofování pak nezbyde nic,
protože ženy si začnou čile vyměňovat recepty na pomazánky.
Na závěr bych chtěl touto cestou apelovat na
každého muže, který nechce dostávat pomazánku každý den: snězte všechno, co
dneska dostanete na talíř. Protože z toho, co nesníte, bude zítra pomazánka.
My budeme mít pizzovou.
JENÍK FLAŠKA
|
