 Bylo nebylo, tahle kudlankovská banda se tu schází už hříšných dvacet let - jo, holky a pánové, ještě že se máme všechny a všichni v paměti, jaké jsme to byly krasotinky a bujní divoši... Železné jádro je už tedy trošku rezavé, sem tam někdo odpadl, ale díky tomu, že na tomhle prehistorickém webu funguje počítadlo návštěv a další špionážní aktivity, tak můžu sledovat, jak se Kudlanka stále drží na poměrně velmi důstojném místě. On každý, kdo čte, nepíše, ale "čárku" tu zanechá... A ta hádanka - copak vám napoví následující text? Jednou jsme se takhle vydaly na nákup s mou kamarádkou
Danou - ne Kudlankou - jinou - v naší generaci byla Dana poměrně bežné jméno. Co
do matematiky a techniky byly Dana nepřekonatelná, ale když došlo na jazyky,
tak byla téměř invalidní.Já na tom byla (a stále jsem) přesně naopak, takže
jsme se vždycky báječně doplnovaly. Jo, a měla bych ještě napsat, že jsme se
vydaly do Drážďan.
Dana mlčela a přepočítávala, obě jsme nakupovaly a sehnaly jsme VŠECKO, co jsme
chtěly. Danin brácha v té době čekal miminko, tak Dana vezla košilky, dupačky,
kabátky atd. atd. a koupila si nové kozačky.
Já vezla klasiku: boty pro děti, nějakou drogérii a tak.
Pak jsme
vstoupily do uzenářství, kde byla ohromně příjemná prodavačka a já s ní
cvrlikala, a bavily jsme se o tom, co si máme koupit a co né, dvacet deka
tohohle, dvacet tamtoho - tenhle salám si neberte, lepší je tamten.. nakoupila jsem toho balík, zaplatila - s Danou zatím cloumaly komplexy a tak se
rozhodla, že poprvé a naposledy v životě zahovoří německy. 
Tak se mě zeptala, jak se řekne "to samé" - já jí říkám "das
selbe" - Dana se tedy nadechla a vypravila ze sebe "Bas Belbe" a
omdlela. "Was, bitte?" zeptala se prodavačka - "No, dejte jí to
samý, co jste dala mně, povídám já, a protože jsme si to nepamatovaly, tak jsme
to zas rozbalovaly a koukaly, kolik je čeho a prodavačka vážila a povídala...
bylo to milý.
Když jsme pak jely domů, byla Dana skoro v bezvědomí,
neb všecko co vezla, bylo zakázané, místo sedmdesáti marek měla vyměněno asi
400. Kozačky na nohou zašprajcovaný pod lavicí, v nich nastrkaný ponožtičky a
dudlíčky, nacpanou silonovou tašku na věšáčku, a přes ni kabát, v podprsence
košilky.
Tak jsme dorazily do Bad Schandau,
já vedle sebe velkou tašku, která byla plná jen do polovic, ale i tak toho bylo
za 200 marek, všechno v pytlíkách "Gutten Einkauf in Zentrum".
Vešel švarný německý celník a ptal se, cože jsme v
jeho vlasti nakoupili. Tak mu říkám "No, co tak asi můžete koupit za 70
marek - vždyť se podívejte" a ukázala jsem mu na tu tašku vedle sebe. On
řekl: "nojo, to máte pravdu, tak šťastnou cestu" a odešel. Danu jsem
křísila až do Roudnice a ona mi do dneška nevěří, že jsem řekla jen to, co jsem
řekla, a že to nebyla nějaká kouzelná kletba.
Jo - drzé čelo lepší než poplužní dvůr.
Autor? To je právě ta hádanka …
|
, chybí mi tu.
