|
 Myslím, že jsem se už párkrát zminovala o tom milém vtípku, který si znovu a znovu připomínám, když prožívám nějaké ty průšvihy, případně až průsery. A že ono jich i v běžném životě je, no, však sami víte. Včera jsem měla docela fajn den. Vlastně už posledních pár dnů, kdy jsem si plánovala návštěvu. Tedy, ne že bych já někam šla, ale naopak, že do mého "jezeveckého doupěte" někdo přijde!
Víte, já jsem takový
poseroutka poseroutkovič, mám fobii z toho, že bych někoho k sobě měla
vpustit. Ne, s touhle trapnou pandemií to nemá nic společného, nějak se to u
mne vyvinulo během posledních století. A docela těžce s tím bojuju.
Nikam s nikým, nikam k
nikomu a nikoho k sobě, do své ulity.
Přitom jsem dřív
taková nebyla, tedy alespon ne v takové míře. Osobně si myslím, že to u mne
významně propuklo v době kolem mé operace zad, kdy mi hodný pan doktor páteř
sešrouboval, všechny zbytečnosti ostrouhal a já zas stála rovně jak modelka a
mohla zcela bezbolestně chodit. Opravdu, ty poslední měsíce před operací - to bylo
jedno velké příšerné utrpení.
Nebojte, nebudu vám tu líčit
tu anabázi, co jsem všechno před a pak navíc i po (operaci) musela prožít, ale
bylo to fakt výživný. Jak říkám, to bylo nejspíš spouštěčem
té mé trapné fobie, se kterou tak bojuju.
Včera byl u mne po hodně
dlouhé době jeden kamarád.
Jak moc jsem byla ráda, co
všechno jsem plánovala...
- V lednici ještě mám těsto na
koláčky, které jsem chtěla udělat.
- Chtěla jsem si vydrbat a
natočit vlasy, abych ho nepostrašila hned ve vchodu.
- Všude vyluxovat, protože
naposledy tu byl syn se svým psím doprovodem - tedy vůkol chlupato a zaprášeno.
OK, nebudu vám opisovat
plánek, co všechno jsem "chtěla udělat" - ale já neudělala nic, jen
se soustředila na jedno: abych nevzala do ruky telefon a nevytočila jeho číslo.
Tisíce výmluv mám vždy pohotově. Ale nezavolala jsem a od té
doby ještě doted mám radost, že jsem to zvládla.
Mj. jsem příšerná hostitelka
- dala jsem mu jen bídný kafe, pohled na ježibabu a ty nádherné chlebíčky,
které přinesl on, jsem pak snědla sama.
Unavená třídenním bojem samy
samotné se sebou....
P.S. Jeho první slova, když
přišel, bylo vyjádření velkého údivu nad tím, že jsem mu nezavolala a
nevymluvila se.
Tak si tu dnes uklidím, jo, a upeču
ty koláčky.
d@niela
|
.
