Nikdy dřív, dá se říct už od dob, kdy jsem sotva "rozum brala", mi lidé s jiným milostným vyznáním nevadili. Prostě občas se to o nich vědělo, případně jen tušilo, a to bylo vše. Dokonce si pamatuju (i když jen matně) dobu, kdy to bylo trestné. Hrůza. Jsem osobně přesvědčená, že za to mohlo vždy náboženství. Jakékoliv. Protože lidi jsou na světě prostě hlavně proto, aby pracovali, dobře se chovali a zdravě rozmnožovali. Ono to snad ani při dávné zdravotní péči jinak nešlo...
Moje první zážitky se týkají
návštěvy unhošťského tenisového hřiště, kam jsem občas chodívala s maminkou.
Ona byla krásná štíhlá a neuvěřitelně sportovně nadaná, myslím, že jakékoliv
zděděné sportovní geny v naší rodině jdou na její vrub. Maminka a asi čtyřletá
moje prťavost, jsme do Unhoště jezdívaly občas na víkend, kam nás odvezl jeden
hodný mámin kamarád. Ve vší počestnosti, prosím. Bydleli jsme v
překrásné vilce, kde bylo ještě pár mladých žen s dětmi, a
stejný počet mužů. To bylo vše, na co si tak pamatuju.
Jak to bylo doopravdy?
Úplně obyčejně: ti pánové
vždy tvořili pár, a aby to vypadalo úplně běžně, tak kamarádky tam byly
"pro forma" - no, spíše pro občasné uvaření, pro chození společně po
nedělním korze, pro návštěvu v místní restauraci, kde jsme někdy
večeřívali.
My děti jsme
volně běhaly po celém domě i zahradě, hrály si, chodily na procházky - jednoduše trávily
veskrze kouzelný víkend. To, co se za tím skrývalo, jsem se dozvěděla o
pár let později od mamky.
Další můj kontakt byl tak
trochu tragicko-komický. Mámina kamarádka, bývalá majitelka vedlejšího domu v
naší ulici, směla v domě, který jí sebrali, nakonec zůstat coby domovnice. Ale lidé k ní
byli velmi hodní a jí to ani moc nevadilo. (Tenkrát snad bylo jednání víc kamarádštější.) Ve třetím patře, v garsonce, tam bydlel člen jednoho orchestru. Byl to starší pán (na mé tehdejší
vnímání), asi tak kolem padesátky. A on si občas přivedl nějakého mládence na
návštěvu. No, a co.
My s mámou zas chodily k té
paní na návštěvu, ženský na kafíčko, já si chodila hrát s jejím kouzelným
malým psiskem. A ona mámě jednou vyprávěla jeho
zážitek: když myla schody, slyšela za
jeho dveřmi sténání. Tehdy měli někdy domovníci rezervní klíče od bytů,
"co kdyby se něco dělo", takže pro ně doběhla a našla chudáka
celého zmláceného ležet v předsíni. Po základním ošetření jí vyprávěl:
"Byl to tak fajn kluk, paní Milenko, on dokonce vymyslel nádhernou
hru! Že si budeme hrát na ptáčky... Já budu sedět v koutě, obličejem ke
zdi, a budu dělat kukačku. No, a on bude jako jestřáb, bude kolem lítat, a pak
že mne uloví..."
Ne, nesmějte se, prostě lidi
mají při hrátkách nejrozličnější nápady a představy; když jim to
vyhovuje a líbí se, tak co je komu do toho, ne?
Jo, a zatím co milý muzikant seděl v koutě, šikovný jinoch ho vykradl. Sebral mu i
jeho cestovní kufr, do kterého si kradené věci pěkně nandal. Nádavkem ho ještě
dost surově zmlátil.
Muzikanta bolelo celé tělo,
a nejsmutnější na tom byla jeho stále opakovaná věta: "Vždyť já tak
krásně kukal..."
Nakonec se musím pochlubit
svým jedním šéfem. Pracovala jsem tehdy - bylo to těsně po matuře - v jednom
velkém úřadu. Byla jsem něco mezi sekretářkou a asistentkou. Tedy: psala jsem
na stroji, vařila kafe, zařizovala běžnou agendu. A nesmírně ráda poslouchala
občasné vyprávění šéfa, nesmírně inteligentního člověka. Milý, ochotný,
elegantní, nikdy se k nikomu nechoval špatně. Teprve o hodně později jsem
se dozvěděla o jeho orientaci.
Tehdy jsem vůbec nechápala,
co je těm lidem okolo do toho... Stejně tak i dnes je mi úplně jedno, co dělají
lidé spolu doma. Naopak mi velmi velmi velmi vadí nevhodné jednání a oblečení na pochodech hrdosti. I když myslím, že ty excesy, které se vyskytují jinde ve
světě, se u nás neobjevují.
Nikdy dřív, dá se říct už od
dob, kdy jsem sotva "rozum brala", mi lidé s jiným milostným vyznáním
nevadili. Prostě občas se to o nich vědělo, případně jen tušilo, a to bylo vše.
Dokonce si pamatuju (i když jen matně) dobu, kdy to bylo trestné. Hrůza. Jsem
osobně přesvědčená, že za to mohlo vždy náboženství. Jakékoliv. Protože podle nich jsou lidi
na světě prostě hlavně proto, aby pracovali, dobře se chovali a zdravě
rozmnožovali. A tak tedy - osobně - souhlasím s tím, aby spolu žili lidé, kteří se mají rádi. Je mi jedno, jestli jsou stejnopohlavní, pokud se "neproducírují". Vždyť nejsou žádné hetero-pochody... Rovněž si myslím, že není důvod, proč by nemohli vychovávat děti. Dnes je informovanost mezi lidmi opravdu veliká, a nikde jsem se nedočetla, že by např. dvě mámy nějak "mravně či jinak" poškodily své dítě. Také jsem neslyšela, že by dva tátové se chovali ke svým dětem tak, že by musela zakročit policie či sociálka...
No, co vy na to?
Jaký je váš názor?
d@niela
|