![Očkování – Wikipedie](https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/6/61/Pasteur_inoculating_a_man_with_the_rabies_virus._Chromolitho_Wellcome_L0027358.jpg/220px-Pasteur_inoculating_a_man_with_the_rabies_virus._Chromolitho_Wellcome_L0027358.jpg) Sám objev očkování je velmi starý. Všechno začíná jménem Edwarda Jennera. Tento britský vesnický lékař se proslavil zavedením první vakcíny proti pravým neštovicím. Edward Jenner už od dětství slýchal, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, těmi pravými nikdy neonemocněly. Z toho vyvodil, že kravské neštovice vytvářejí u lidí odolnost proti pravým (černým) neštovicím. Mj. pokud nevíte, tak černé neštovice byly v řadě případů smrtelné...
Když v roce 1796 pracoval jako praktický lékař v
Berkeley v hrabství Gloucestershire,
potkal mladou dojičku Sarah Nelmsovou, která měla na rukách a pažích čerstvý
výsev kravských neštovic. Hnis z jejích čerstvých puchýřků 14.
května 1796
záměrně naočkoval osmiletému Jamesi Phippsovi. Chlapec měl krátce po očkování jen zvýšenou teplotu a
nepříjemný pocit v podpaží. Devátý den trpěl nechutenstvím, ale další den už se
cítil mnohem lépe. Dva měsíce po tomto experimentu doktor Jenner cíleně nakazil stejného
chlapce - tentokrát virem pravých neštovic, které tehdy představovaly
nemoc s vysokou úmrtností (fatalitou). Tato nemoc se však u chlapce
neprojevila.
Později provedl dvanáct podobných experimentů a a na
základě těchto pozorování sepsal vědeckou práci s názvem „Zkoumání příčin a
následků vakcíny proti variole′′, kterou poslal britské Královské společnosti. Ale ta ji odmítla
publikovat. Jenner se však nevzdal a práci publikoval v roce 1798 na vlastní
náklady, a nazval v ní svoji metodu vakcinací (z latinského slova vacca,
česky kráva). V následujících dvou
letech vydal ještě další dva články.
Tento pokus je považován za první skutečnou vakcinaci
a Edward Jenner je považován za objevitele a průkopníka moderního očkování.
V Phippsově domě je nyní Jennerovo muzeum.
Jeho metoda získala záhy velkou popularitu a rozšířila
se nejen v Británii, ale i v Evropě. Na území habsburské monarchie jsou
počátky aplikace ochranného očkování spjaty s rokem 1800. Během
tří let byly proti pravým neštovicím očkovány statisíce lidí.
V Čechách se s očkováním začalo v roce 1821 na základě
císařského dokumentu. Tehdy použil lékař
brněnský Alois Carl vakcínu dovezenou z Německa a očkoval s ní děti z místního sirotčince.
Očkování proti této nemoci bylo ukončeno až v roce
1980, po celosvětovém vymýcení pravých neštovic.
A UŽ TO JELO…
Dalším významným průkopníkem
vakcinace byl o století později Louis Pasteur. Ten na základě Jennerovy vakcíny
a vlastního pozorování nejprve připravil očkovací látky proti drůbeží choleře
(1881) a antraxu (1881). Největšího úspěchu dosáhl až očkováním proti
vzteklině. Mnohonásobným pasážováním viru vztekliny na pokusných zvířatech se
mu podařilo oslabit virulenci viru natolik, že jej mohl použít k přípravě
očkovací látky.
6. 7. 1885 pak Pasteur touto vakcínou zachránil život
devítiletému chlapci Josephu Meisterovi, kterého pokousal vzteklý pes. První
pasteurovy vakcíny vycházely z poznatku, že opakovaným pomnožením
patogenního mikroorganismu za specifických podmínek v umělém kultivačním
médiu lze snížit jeho virulenci. Aplikace oslabeného mikroorganismu do
vnímavého hostitele pak napodobuje přirozený průběh infekce a současně indukuje
dostatečně silnou obrannou reakci zprostředkovanou buněčnou imunitou.
Nedlouho po Pasteurových
objevech se podařilo připravit i první inaktivované (usmrcené) vakcíny. Koncem
19. století tak byly postupně vyrobeny celobuněčné očkovací látky proti
choleře, břišnímu tyfu a moru. Usmrcení původců těchto onemocnění bylo
zpravidla prováděno tepelnou nebo chemickou inaktivací. Metody výroby a
testování však byly v těchto časech z dnešního hlediska velice
primitivní a nestandardní.
V průběhu 20. století
nastala dramatická expanze v oblasti vývoje očkovacích látek, a to nejprve
po 1. světové válce. Vakcíny proti diftérii, tetanu, dávivému kašli a TBC jsou
ze 30. let.
Ve vývoji virových vakcín se
stal průlomem Endersenův a Peeblesův objev technologie buněčných kultur. John F.
Enders se svými mladšími kolegy T. H. Wellerem a F. C. Robbinsem publikovali
roku 1949 svůj objev, že virus dětské obrny (poliomyelitis) lze úspěšně
pěstovat in vitro na různých typech tkání. Tím mohli omezit pokusy na
živých zvířatech, otevřeli cestu k vývoji vakcín proti virovým onemocněním. Na
základě jejich techniky vyvinul roku 1952 Jonas Salk první vakcinu proti dětské
obrně.
Nemoc
se mj. léčila penicilinem - ro výrobu českého penicilinu byly vybrány Roztoky u
Prahy. Vývoj výroby penicilinu nezastavily ani změny politických poměrů v
Československu a na jaře 1949 byly vyrobeny první zkušební vzorky léku. Roku 1954 izoloval Enders a
Peebles virus spalniček na tkáňových kulturách z buněk lidských a opičích
ledvin a roku 1960 začali plošně testovat vakcínu proti spalničkám. O rok
později byl oznámen úspěch a roku 1963 se deaktivovaná vakcína dostala na trh.
Až v roce 1958 bylo v
Československu zahájeno plošné očkování inaktivovanou poliovakcínou, v
roce 1960 byla nahrazena vakcínou živou perorální. Od roku 1961 bylo
Československo jednou z prvních zemí bez výskytu epidemické dětské obrny.
Žádný další případ už nebyl hlášen. Ve světě se divoký typ viru
endemicky šíří v Pákistánu a Afghánistánu.
JE TAK FAJN, ŽE JSOU LIDÉ, KTEŘÍ SE SNAŽÍ OSTATNÍ UZDRAVOVAT. JE TAKOVÁ SMŮLA, ŽE JSOU LIDÉ, KTEŘÍ TOMU BRÁNÍ.
d@niela
|