 Tak už jsem pár dnů zase v Praze. Snažím se ráno vstávat. No, musím, já si dojdu doma, ale Kayouk musí ven. A tak se fofrem obhodím nějakými těmi hadérky a už vyrážíme. Což o to, tady zvládám těch cca deset tisíc kroků za den, přeci jen je tu snesitelněji. Ale časový posun mi dává pořád zabrat. Naštěstí máme vyšlapanou cestičku, naštěstí je pes vychovaný, aby si mne hlídal, naštěstí tu moc aut nejezdí... Robert mne napomíná, když vidí, že ho mám navolno: "Hele, přejedou ti ho jen jednou, a co si pak počneš?"
Ta naše první procházka je
směrem k metru. Nebo ke kostelu Matky Terezy, co tu byl asi před patnácti lety
postaven. U něj začíná - nebo končí, podle toho, odkud jdete - náš krásný a
rozlehlý jihoměstský park. Na jedné straně je lemován Miličovským lesem, na tom
druhém konci hostivařskou přehradu a dalším rozlehlým lesem.
Ale tak daleko se běžně
nepouštíme.
V parku u metra Háje je
velké dětské hřiště, hřiště na míčové hry - a úplně nedávno tu vybudovali
takový plácek, o kterém moc nechápu, co tím chtěl pan architekt
říci. Původně tak byl takový hájek, různé stromy. Dnes je tu prázdná velká plocha, vydlážděná velkými deskami, po protilehlých stranách
betonové bloky. Ze všech stromů tu zůstalo jen pár v pozadí. 
Jako pokus - jistě dobře
míněný - tu byly nejprve postaveny dvě zvláštní duté betonové kostky a u nich čtyři
menší. Tenkrát, když se "dílo předávalo", jsem zrovna šla kolem a
zvědavě se přítomného funkcionářstva zeptala, "vocogo". Bylo mi
vysvěteno, že to jsou dva umělecky ztvárněné stolky a k nim příslušné sezení -
a že to má sloužit jako stolky na hraní šachů.
No, můj osobní názor:
vypadalo to velice rádoby, a hlavně příšerně. Povrch byl drsný, takže jen jsem
na to sáhla, tak jsem měla na ruce škrábance.
Pěkně jsem to pohaněla a
tomu jednomu nejvyššímu nadřízenému jsem slíbila, že pošlu fotku, jak něco podobného
vypadá v parcích za velkou louží.
Hele, ještě bylo jedno
zajímavé... Já se jen tak mimo jiné zeptala, proč ty stolky a kostky na sezení
jsou vždy přes noc odvezeny a ráno zase vráceny zpět? Velmi velmi rozpačitý
pán, snad autor nebo zhotovitel, to zdůvodnil tím, že se bál, aby se to - právě než
to předá - nerozbilo...
V dalších dnech tahle
betonová okrasa zmizela. Já samozřejmě poslala na
úřad fotky, jak to vypadá v amerických parcích. Kde u těch stolků sedí hráči i
jejich pozorovatelé, případně lidi, kteří si venku dávají nějakou tu
přesnídávku... 
Po nějaké době se na tom
prostorném betonovém prostranství objevily nové betonové stolky a kostky. Už to
vypadá podstatně lépe, rozhodně bytelněji; a opravdu jsem kvitovala, když se na stolcích objevily
černé a bílé kamínky. Tak se tu snad hraje alespoň
dáma. Je fakt, smutný fakt, že sem asi chodím většinou jen já. Ono není divu - hned dole jsou ta dvě hřiště, a tohle vypadá tak bezúčelně...
Ale ještě něco: objevila se tu
nedávno i budka. Ejhle - knihobudka! Ano, takže se smutkem v srdci tam
nyní nosím tu dvě, tu víc knížek. Potřebuju totiž doma "zúžit" knihovnu,
abych mohla instalovat dveře.... Vysvětlím příště :- )))
Nejsou
děti, co by si tu hrály – pro mrňata je hezké a vybavené
hřiště hned vedle,
a puberťáci?
Co by tu asi měli dělat?
d@niela
|
