 Vzít kus kamene a udělat z něj něco krásného není výsada uměleckých sochařů, dokážou to i kameníci. Pokud vás zajímá něco málo o jejich historii, pokračujte ve čtení… Kámen lidé využívají od nepaměti, ať už jako nástroj, zbraň či ke stavbě, ne nadarmo jsme před tisícovkami let měli dobu kamennou. Od té doby však opracovávání kamene udělalo značný pokrok a dnes používané technologie by pračlověka pravděpodobně vyděsily.
Jak přesně lidé
kámen zpracovávali a jak se jeho zpracovávání měnilo, by vydalo na stovky a
stovky stránek. Těžko si však dokážeme představit, že dodnes obdivované stavby,
jako egyptské pyramidy nebo řecké chrámy, by bez kameníků vznikly. 
Podle autora
knihy Kamenictví, tradice z pohledu dneška byla pomyslným vrcholem kamenické
tvorby gotika a její stavby, ze všech uměleckých slohů totiž užívala největší
množství ozdob, například vlysů či kamenných růží. S úpadky stavitelských slohů
však postupně začalo upadat i kamenictví, projevilo se to například tím, že
řemeslnou práci nahradily odlitky z cementu.
Na českém území
se první písemné zmínky o kamenících objevují ve 14. století, kdy byla poprvé
zmíněna existence kamenického cechu, i když se samozřejmě nejednalo o počátek
českého kamenictví.
To je u nás
spojeno s existencí kamenických dílen ‒ škol, které si vytvářeli svůj vlastní
styl práce. S dílnami byly spojené i kamenické značky, které odpovídaly podpisu
autora, a panovala mezi nimi přísná hierarchie, podle podoby značky se totiž
dalo zjistit, zda je kameník tovaryšem (jeho značka byla složená z kolmých
čar), nebo dokonce mistrem (jeho značka obsahovala celý kruh).
K úpadku
kamenictví u nás docházelo, podobně jako ve světě, především v průběhu 18.
století, ale od té doby se způsob kamenické práce opět velmi rozvinul, svědčí o
tom především kvalita dnes prováděných rekonstrukcí historických staveb.
Je báječné, že se
znovu řemeslo vyplácí –
jen by mělo být
řemeslníků víc než úředníků
ANDREA
|
