 Nikdy bych nemyslela, že to bude tak obtížné, zvyknout si nejen na jiné časové pásmo, ale i na jiné klima. Tedy na neustálou vlhkost, která je stále stoprocentní - tedy dýcháte v podstatě vodu, navíc docela slušně ohřátou, protože je v průměru třicítka. Navíc je tu od prvního června hurikánová sezóna. Takže vítr není žádný větříček, ale fakt se nedivím, že to někdy odnáší i zdejší domy. Nejpůvabnější tu jsou rána. Já, sůva nejsůvatější, přesto vstávám kolem šesté. To už dole na mne čeká hrnek kafe, které tímto názvem může slouti jen s velkým sebezapřením, neboť tyhle nahnědlé čůránky, které po litrech pijeme, toho kafe obsahují minimum. A to ještě většinou pijeme bezkofeinové. Ale pít se prostě musí. Takže vodu, vodu, někdy šmrncnutou nějakým džusem, jindy nejrůznější čaje. Sedíme s dcerou venku pod pergolou, před námi pás trávníku a za ním z malé stráně sestupují široké pruhy záhonů. Jo, je to opravdu krása, ale je za ní nutno vidět neuvěřitelné kvantum práce.
Například pletí. Okopávání. Vyvazování. Sbírání potvor hmyzovitých. Zalévání. Mám pocit, že sotva vyplejete před sebou metr, za vámi už to všechno bují, takže se pomalu můžete otočit a pokračovat tam, kde jste před chvílí přestali. No - a taky tu všechno zas tak úplně neroste, nafotím vám ty obrovitánský megapotvory, jejichž plody ale mnohdy než dorostou, tak začnou vlhkem hnít. Ale ne, není to tak u všeho, něco se podaří a zadaří. Uvidíte. Dcera Lenka má zahrádku takové běžné velikosti, to mnozí v Čechách mají větší, ale takhle bujnou a stále bující džungli jsem nezažila. Takže je zde v okolí ojedinělá, která opravdu něco pěstuje. Zeleninu, ovoce, keře, stromky. Všichni ostatní mají převážně jen trávník, a dokonce mnozí mají plochy "zahrady" vydlážděné... Kdo by se taky s tím namáhal. Já se na to pletí a "hrabání se v hlíně" moc těšila, vlastní zahrádka mi moc chybí. Ale vydržím tam vždy tak sotva hodinu, protože v tom horku, slunci a vlhku je to fakt záhul. Ano, vím, že mi to prospěje, však už jsem o hodně pohyblivější, například, když si sednu na zem, tak celkem hbitě vstanu, což mi už docela činilo potíže. Taky nemám ten "domácí" pocit, že se měním v nafouklý balón, a další problémy, vzniklé povalováním u televize. Jo, a hlavně: už vůbec nemám žádné depky! Ty mi dávaly poslední rok zabrat, strašně moc a moc. Asi - ne, určitě! - je to tím, že se u nás doma všechno obrátilo tím správným směrem: sice se stále bojím, ale - vypadá to, že jsme opravdu VŠICHNI zdrávi... Kudlanky a Kudlánci, jsem šťastná. A totéž přeju absolutně vám všem. P.S. Fotky sem vložím asi tak kolem třetí hodiny odpolední českého času. To tu bude ráno a já něco nafotím...
d@niela
|
