 Někdy je dobře, když se člověk vrací. Někdy je lépe se nevracet. Návraty do míst vašeho dětství jsou ale úplně jiná kategorie. Je zvláštní, jak člověk stejná místa vnímá naprosto jinou optikou. Těch několik desítek let je už silná čočka a díky tomu hodně věcí vidíme úplně jinak.
Z pohledu batolete je celý svět jedno velké zajímavé dobrodružství, úžasný
je každý kousek, který potkáme. Zrnka písku, jak se sypou z dlaně na zem. Vítr,
který rozcuchá vlasy a odfoukne klobouček. Voda, která čvachtá a je tak legrační,
jak teče mezi prsty. Jak studí, když nateče do bot nebo do rukávu. Jak se na
mokrý rukáv nalepí písek a jak zastudí voda na kalhotách, když foukne vítr.
Voda v loužích, která nádherně stříká na všechny strany. Bláto mezi prsty, když
zajedete hlouběji do té louže. Něco barevného voňavého a na tom divný tvor,
bzučíčí a frnk, je pryč. To barevné voňavé se dá utrhnout a odnést.
Jenže z batolecího věku si toho moc nepamatuju. Prakticky vůbec nic.
Cvak cvak. Obrovské hodiny se přesunou dál, do let školních. To už je na
vzpomínky lepší. Tady byl vodotrysk. Tady byl stánek se zmrzlinou. Chodníky
vysypané pískem, nějaké křoví a stromy. Stromy vypadaly jako stromy, zelené
listy, hnědé kmeny, na podzim listí padalo na zem a žloutlo. Nic tak extra
zajímavého. Stromy prostě, že jo.
Že voda studí, když naprší za krk, nebo že louže klouže a babička nemá
ráda, když si do ní namočím nové boty. Ten písek na cestičkách v parku je fuj,
když mám sandály, pořád ho tam mám. Zmrzlinu mají za sedmdesát haléřů malou a
za korunu čtyřicet velkou. Nejraději mám míchanou vanilkovou a citronovou. Tady
v parku dávají zmrzlinu na placaté oplatky, ve městě v malé pasáži mají placaté
i kornouty. 
Cvak cvak. Najednou jsem dospělá. Nebyla jsem tu už hezkou řádku let.
Nespěchám. Dnes jsem si vyhradila prostor pro stará známá místa. Jsem tu jen
sama se sebou. Bez manžela, bez dětí, bez vnučky, bez kamarádek. Celý den mám
jen sama pro sebe. Park je nádherně upravený. Vodotrysk šumí a tryská, ve vodě
plavou ryby a želvy. To je novinka, na ryby si nevzpomínám, ale ty dvě želvy tu
rozhodně tenkrát nebyly.
Cestičky v parku jsou stále stejně vysypané pískem jako tenkrát. A stromy –
stromy jsou nádherné, úžasné, obrovské, vysoké, majestátní. Zelené. Nádherně
zelené, jak to jen jaro umí vyčarovat. Sytě zelené. Hřejivě zelené. Lehce
švitoří větvemi, jak si s nimi pohrává jemný vánek. Nikdy předtím jsem
nevnímala tu jejich energii jako dnes. Takové uklidňující jsou, jak sahají až k
nebi.
Konejšivé. Obklopí mě a park se mi zdá jiný, tak jsem ho dřív neznala.
Nevnímala jsem to. Byl to jen park, stromy, cestičky, lavičky. Dnes mě pohltil
a přijal. Jsem jeho součástí. Projdu ho skrz naskrz. Obejdu všechny cestičky,
udělám pár fotek, abych si ho uchovala i jinak, než jen v srdci a v duši. Vím,
že se tam ještě vrátím. Očaroval mě.
Našla jsem v něm tu malou holčičku se zmrzlinou na placatém oplatku,
vytřepávající písek ze sandálků s opatrností, aby si neshodila pomalu tající
zmrzlinu. Vzpomněla jsem si na květované šaty, které jsem tehdy měla. I na ty
bílé páskové sandály. Vrátím se, abych se znovu mohla najít. Když se ztratím. I
když se neztratím.
Já se tam vrátím… slibuji…
VODOMĚRKA
|
