 Dneska jsem zažila něco krásnýho. Naskočila jsem u Masaryčky do patnáctky a posadila se vedle skleslého mužíčka. Byl úplně do sebe zhroucený. Bledý. Smutný. Respirátorem přidušený. Seděl a když jsem si přisedla, zvedl sice oči, ale pak se zase vrátil do své pozice zbořeného hradu z písku. Vpíjel se do sedadla. Svět ho netěšil. Jaro všude kolem jako kdyby neviděl. Z
jeho místa se po vagónu pomalu šířil obláček šedé mlhy. Protékal mezi sedačkami
a táhl se za tramvají jako závoj smutné nevěsty.
Na
Malostranský se ale stal zázrak.
Z
tramvaje vystoupila slečna, kterou asi pán znal. A možná ještě víc, než znal.
Jakmile
ji spatřil, celé jeho tělo se napřímilo a když slečna procházela kolem okna,
snažil se, aby si ho všimla.
Tiše a
nesměle.
Jen
položil dlaně na sklo, jako kdyby mával a očima chtěl přitáhnout její pohled.
Slečna
si ho nevšimla a vzdalovala se od tramvaje. Dveře se zavřely a rozjeli jsme se.
Pán ze
slečny nespouštěl pohled celou dobu, co tramvaj stála na červené.
V
posledním možném okamžiku, jako gesto, které se bezzvučně a přitom tak hlasitě
vzneslo do prostoru, vykroužil ve vzduchu dvěma ukazováčky kolem vzdalující se
slečny srdce, do kterého vložil všechnu něhu a naději světa.
Tramvaj
zahnula, slečna zmizela.
Pán se
zas otočil mým směrem.
Ale už
to nebyl ten samý unavený, smutný pán. Oči mu zářily. Jako kdyby se mu kdesi v
těle zažehl motor.
Motor
tak silný, že by dokázal raketu vynést až ke hvězdám.
Láska.
Kdybych
neseděla, asi bych šla do kolen. Myslím, že jsem nikdy neviděla krásnější,
výjimečnější gesto lásky.
Tímto
bych chtěla vzkázat slečně s copem a malým černým batůžkem, která dnes na stanici
Malostranská ve 12:56 vystupovala z o dvě minuty zpožděné tramvaje číslo
patnáct, že ji ten pán miluje a že, podle mýho skromnýho odhadu, je to ten
pravej.
Takže
jestli víte, kdo to je, hned mu zavolejte a nejpozději v pondělí se vemte na
nejbližší radnici.
Se
slzou zamáčnutou, vaše pozorovatelka života, se špetkou závisti a převelikou
radostí.
Láska
neumřela.
To, že
ji zrovna sami nemáme neznamená, že ji nemůžeme vidět. Je všude kolem nás.
Jen
srdce a oči je třeba mít otevřené.
Tímto bych chtěla vzkázat slečně s copem
a malým černým batůžkem, která dnes na stanici Malostranská ve 12:56
vystupovala z o dvě minuty zpožděné tramvaje číslo patnáct, že ji ten pán
miluje a že, podle mýho skromnýho odhadu, je to ten pravej.
Takže jestli víte, kdo to je, hned mu
zavolejte a nejpozději v pondělí se vemte na nejbližší radnici.
Se slzou zamáčnutou, vaše pozorovatelka
života, se špetkou závisti a převelikou radostí. Láska neumřela. To, že ji zrovna sami nemáme neznamená,
že ji nemůžeme vidět. Je všude kolem nás.
Jen srdce a oči je třeba mít otevřené. NEOHROŽENÁ ŽENA
|
