 Laboratorní technik RC byl zajímavý člověk – vypadal jako pobuda, ale byl šikovný a jeho chemické znalosti byly v laboratoři k nezaplacení. Měl široké vědomosti: zajímal se o historii a zeměpis. V mnoha věcech byl puntičkář a byl to hrozný paličák – jak si postavil hlavu, tak s ním nebylo k hnutí. V laboratoři jsme měli velký přístroj na destilaci vody. Tento přístroj jel dnem i nocí, a technik vodu stáčel do velkých dvacetilitrových lahví. Já jsem se ho často ptal, nač tolik destilované vody potřebuje. On se odpovědi neustále vyhýbal, až nakonec kápnul božskou: destilovanou vodu odváží dvěma přítelkyním, “survivalistkám”, či “přežívajícím”. To jsou lidé, kteří jsou připraveni na světovou katastrofu a dělají si zásoby jídla, pití a nezbytností na přežití. Tyto jeho přítelkyně hromadí mj. i zásoby destilované vody, protože je to jediná voda, která se časem “nezkazí”. Já jsem do něj dlouho hučel, aby mě jednou vzal s sebou donést jim tu vodu – chtěl jsem vidět jak takové “přežívající” doupě vypadá. Nakonec svolil, a jeli jsme daleko za město do kopců.
Tam v divočině stála mezi stromy osamělá dvoupatrová chalupa. Od cesty k obydlí to bylo asi 60 metrů; pěšina vedla nahoru do kopce a místy se stoupalo po dřevěných schodech. Ty flašky vody se tedy pěkně pronesly. Ženská nám otevřela dveře, a bylo vidět, že se jí vůbec nelíbí, že si přivedl pomocníka. Ale pozvala nás dál. To, co jsem spatřil uvnitř, bylo k neuvěření! 
Všechny místnosti byly od podlahy až do stropu doslova napěchované krabicemi, nádobami, obaly, sudy a kontejnery různých druhů a velikostí. Některé krabice měly nápis, co je uvnitř, ale většina těch věcí nebyla označena. Stěnami skládek vedly úzké uličky z jedné napěchované místnosti do druhé našlapané místnosti. Po schodech se skoro nedalo jít; každý schod byly plný na sebe nakupených věcí. Láhve s vodou jsme složili na stovky jiných lahví v prostoru pod domem, kde kdysi bývala garáž.
Obě ženy byly bledé, asi čtyřicetileté, a špatně oblečené. K technikovi se chovaly vlídně, ale mě ignorovaly. To teda byl zážitek! Na další moje otázky, jak k těmto divným dámám přišel, jen odsekl, žeto mne nemusí zajímat, a ať už se neptám.
Destilace vody byla drahá a šla pomalu, a ty ženské asi na technika tlačily. Chtěly pořád víc a víc vody, a destilační zařízení nestačilo jejich poptávce. Tak jsem ho přemluvil, abychom šli do hor k horským pramenům. Tam nabereme do lahví vodu pramenitou a čistou, bez příměsí civilizace, vodu, která se určitě “nezkazí”. Ženský budou vědět prd, jestli je voda destilovaná, nebo ne. Kupodivu svolil. Jeden víkend jsme vyjeli do hor, já jsem znal jednu turistickou stezku, která vedla nahoru k horskému pramení. U pramene jsme naplnili čtyři 20litrové láhve a odvlekli je k autu. On se zdál spokojený.
Ovšem po čase ale si začal stěžovat, že udělal chybu, a že těm ženským lhal, a že mu to nedá spát. Zpět ty lahve s pramenitou vodou vzít však nemohl, to by se prozradil, a tak ho to žralo. Nakonec začal obviňovat mě, že jsem ho k tomu přemluvil, což byla pravda. Potom už jsme jaksi nebyli přátelé, ale to už jsem promoval jako mladý Ph.D., začal jsem učit na plný úvazek, a do laborky jsem už nechodil.  No, stejně žádný konec světa nepřišel, a jestli ty ženské ještě žijí, a
jestli se neudusily v tom zavaleném domě, tak je jim už hodně přes devadesát a
mají asi jiné starosti.
JIŘÍ MOUDRÝ
|
